Rozhovory s kandidáty do příští Evropské komise

Je totiž otázka, zda mnozí z poslanců opravdu stáli o to vyslechnout, co jim naservíroval například Günter Verheugen. Vypadalo to jako, kdyby si bývalý německý liberál, který se stal sociálním demokratem kvůli tomu, že se nesmířil s tím, že jeho strana opustila spojenectví s SPD, aby se udržela u moci, vzpomněl na své staré přesvědčení. Na dotaz, co si myslí o francouzsky pravicovém nápadu podmínit subvence z evropských regionálních fondů daňovou harmonizací, opáčil, že myšlenka Nicolase Sarkozyho se nezakládá na reálném základě.

Podle Verheugenova názoru totiž nic neopravňuje tvrzení, že nižší daně v zemích střední a východní Evropy jsou důvodem, proč majitelé podniků přesouvají do nich výrobu a s nimi i tolik vzácná pracovní místa. Jak patrno, názor, že francouzsko-německé souznění v Evropě platí ve všem všudy, nemusí platit vždy a všude. Při Verheugenových výkladech si nespíš v Paříži dělali často čárky a leckdy se i podtrhávalo tlustou čarou. Když před poslance Evropského parlamentu předstoupila Neelie Kroesová, začalo v sále jiskřit. Někteří ze zástupců evropského voličstva byli trochu nervní, protože se jim zdálo, že kandidátka na jejich dotazy odpovídá příliš vyhýbavě. Bývalá nizozemská ministryně dopravy ale měla jiný důvod k obezřelosti než třeba bývalý český premiér. Ten si dával pozor nejspíše proto, že se ještě necítil na unijní půdě při překládaných otázkách v odpovědích zcela jistě.

Paní Kroesová bývala považována ještě nedávno kvůli svým četným funkcím ve vedení nejrůznějších firem za nejvlivnější ženu ve své zemi. Nejednoho europoslance proto napadlo, že taková minulost se nemusí slučovat s příštím působením designované komisařky, která by měla převzít veledůležitý a velecitlivý resort hospodářské soutěže. Rozpaky z vágních odpovědí umocnilo i její kličkování v odpovědi na přímou otázku, zda se své kandidatury sama vzdá, když by ji příslušný výbor Evropského parlamentu nedoporučil.

Jestli se při slyšení paní Kroesové v sále jiskřilo, tak po vystoupení italského uchazeče o resort vnitřních záležitostí je na místě otázka, jestli se po něm někdo nekřižoval. Roco Buttiglione, který je pokládán za osobu velmi blízkou nynější hlavě katolické církve Janovi Pavlovi II., se nenamáhal zastírat své řekněme silně konzervativní postoje.

"Homosexualita je hřích," prohlásil otevřeně komisařský kandidát. Zároveň se bránil, že by jeho osobní názory mohly být na překážku výkonu komisařské funkce. "Toto moje přesvědčení nemůže moji politiku ovlivnit, dokud neprohlásím, že homosexualita je zločin." Jenže dotěrní poslanci si nedali pokoj a například britský labourista Michael Cashman si nedokázal dát dohromady, jak je možné, že Rocco Buttiglione tvrdí, že není možné někoho diskriminovat kvůli jeho sexuální orientaci, a přitom to byl Buttiglione, kdo se stavěl proti tomu, aby z evropské Charty základních svobod byl vyňat právě článek týkající se takové nediskriminace.

Vzhledem k tomu, že řadu kandidátů na komisařské funkce slyšení ještě čeká, dá se důvodně předpokládat, že k dosavadním výkonům, které vzbudily rozruch, přibudou další. Není tajemstvím, že je dost těch, kteří nejsou zcela spokojeni s tím, jak a komu příští předseda Evropské komise rozdělil jednotlivé resorty. Zároveň ale není jisté, že by nespokojenci dokázali přivodit pád celé komise ještě před tím, než se v listopadu ujme úřadu. O osudu nové komise rozhodují všichni poslanci a dvě nejsilnější frakce, lidovci a socialisté, už při letošní volbě předsedy parlamentu předvedli, že když jde o rozdělení moci, tak se dokáží dohodnout. A právě proto, že většina kritik vůči kandidátům míří zprava doleva a nazpátek, tak není těžké si představit, že přes veškerý rozruch nakonec nad komisí při hlasování převládne shoda.