Rok poté
Odpověď na klíčovou otázku, zda totiž umí Václav Havel hrát na foukací harmoniku, zní: definitivně ne. Ale je to úplně jedno. V zásadě milé, sice tápavé a kvílivé, leč výstižné zvuky foukací harmoniky zahájily první větší setkání Václava Havla s novináři - rok poté, co opustil funkci hlavy státu.
Výstižné to bylo především s ohledem na jakýsi "leitmotiv" celého setkání. Tím je - co v téhle zemi má a může dělat exprezident? Co si smí dovolit sdělit, k čemu se má vyjadřovat? Co má dělat? Jak ho oslovovat? Co po něm chtít?
Situace, v níž již rok Václav Havel je, má podobné příznaky absurdního životaběhu, jaké mu byly v minulosti opakovaně prožívat. Je to sice k neuvěření, ale v moderní historii státu je prvním prezidentem, který opustil úřad - jak to vyjádřit - normálním způsobem. Jiní jeho předchůdci buď zemřeli, či odešli nebo byli odejiti za okolností, které jejich další veřejné vystupování po ukončení funkce neumožňovaly.
A tak - všichni, on sám i veřejnost, potažmo tedy novináři - trochu tápeme. Kam s ním? Jistě by se našla řada lidí, kteří by si přáli, aby Václav Havel viditelněji působil ve veřejném životě. Aby se vyjadřoval častěji k různým otázkám, k různým problémům, především těm vnitropolitickým.
V tomhle je ovšem někdejší hlava státu dost neústupná. Bude se nadále vyjadřovat jen k těm nejdůležitějším věcem, přičemž on sám rozhodne, co je dost důležité, aby o tom ztratil slovo. A tak se česká politická scéna ocitá na jeho žebříčku důležitosti někde za starostí o dodržování lidských práv na Kubě, v Bělorusku, Čečně či Tibetu.
Aby bylo jasno - nic proti tomu! Pravda je, že česká politická scéna má v současné době takové starosti, tedy - starosti takového řádu-, že o tom skoro nestojí ani kecat v hospodě u piva, natož aby se k tomu musel vyjadřovat člověk, kterého zbytek světa považuje za jednu z největších žijících politických osobností.
Jistě by se také našla řada lidí, kteří by si přáli, aby Václav Havel nepromlouval o ničem k nikomu. V tomto ohledu (kromě těch praktických, viditelných - jako například potíž s oslovením) je jeho současné postavení snadno srovnatelné s tím v minulosti nejproslulejším - s působením v disentu.
Jakou vizitku právě tyhle okolnosti vystavují české společnosti si netroufám stanovit. Ba ne - troufám: špatnou. Z mnoha námětů, jichž se Václav Havel na setkání s novináři dotkl, tedy z těch, které jen neopisovaly jeho pracovní zával, který veřejnost sice nevidí, ale který plní exprezidentův život jistě víc než dost, bych rád zmínil dva.
Oba se týkají slovních obratů, které soudobé aktivní politické špičky často používají. A oba jsou typickou ukázkou obsahově vyprázdněných pojmů. První pojem je "odpovědnost", druhý pak "národní zájem".
Ve zkratce tedy: K tématu odpovědnosti zahovořil Václav Havel v tom smyslu, že sice politici nabádají občanstvo k řadě jakýchsi "odpovědností" (starejte se o svůj život, o své pojištění, o svůj důchod, a podobně), avšak zcela vynechávají (snad větší díl) odpovědnosti, kterou by - podle něj - měl člověk přebírat i za své okolí, tedy odpovědnost za své činy, promítané ven, mimo jedince. Neboť onen druh odpovědnosti, k níž je politiky veřejnost vybízena je navýsost sobecký - v českém překladu pak znějící: "já se starám o to, abych byl v pohodě, a vy ostatní my můžete být ukradeni." Ta druhá (soudobou oficiální politikou neprotěžovaná) podoba odpovědnosti míří do vzdálenější budoucnosti, než je jen jeden hezky pěkně sobecky prožitý život pragmatického pohodáře. A nyní k těm "národním zájmům". Stalo se módou nejnovější, těsně předevropské sezóny, že politici mají plná ústa jakýchsi národních zájmů, které se chystají bránit v Bruselu.
Aby však vysvětlili, co se pod tím skrývá, to se ještě nepřihodilo. Přinejlepším (nebo přinejhorším, jak se to vezme) z těch jejich výroků o národních zájmech jaksi bočně vyplývá více či méně skrytá obava o přesně nedefinovanou hrozbu, která se na nás odkudsi nezadržitelně valí, a kterou oni odvrátí. To je sice psychologicky i propagandisticky účinné, ale pravý národní zájem to není. Je to jen boj o (z pohledu politiků pravděpodobně řádně natroublého) voliče. Václav Havel řekl, že by dobrým "národním zájmem" mohla být například starost o to, aby špičkoví politici ovládali svůj rodný jazyk. Jedním dechem připustil, že ani jemu se to nemusí leckdy zcela podařit, ale o to nejde. Jde o to, že on to ví. Oni ne, a je jim to asi jedno..
Myslím, že je to podařený námět na téma "národní zájem". Když tak člověk poslouchá všechny možné debatní pořady, je věru s podivem, co se s češtinou dá udělat. Schopnost současných politiků porušit v jedné větě tolik gramatických pravidel, že by za to po škole muselo být půl roku osazenstvo všech středních škol i gymnázií v republice, je skutečně děsivá. Nemluvě už o tom, že čeština má vskutku více slov, než by se mohlo z projevů soudobých politických "hvězd" nasčítat.
A závěrem: Václav Havel je po roce neprezidentování v dobré formě. To, jak vystupuje a co říká jen o něco výrazněji než dříve potvrzuje, že je nikoli jen osobitým domácím hráčem, nýbrž osobností globálních rozměrů. Dávkování nějakých vyjádření k domácím trablům bude nadále určovat jen on. Ta střídmost je - podle mého - ovšem produktem rozvážného a odpovědného přemítání nad naší situací. A konec konců - je to také o tom, abychom se my všichni o sebe a své okolí starali trochu víc a - odpustit si to nemohu -
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.