Rok 2005 ve Spolkové republice

Volební období kabinetu sociálních demokratů a Zelených, který vedl Gerhard Schröder, mělo totiž původně trvat až do roku 2006. Série špatných výsledků, které sociální demokraté zaznamenali v zemských volbách, však koncem května 2005 vyvrcholila debaklem v Severním Porýní-Vestfálsku - tedy ve spolkové zemi, která byla poslední téměř čtyři desetiletí baštou SPD. Gerhard Schröder navíc cítil, že ve své straně ztrácí podporu pro svou snahu reformovat německý sociální stát a trh práce. Nečekaně a s výjimkou stranického předsedy Franze Münteferinga bez předešlé konzultace se členy jak SPD, tak koaličních Zelených proto ohlásil, že hodlá zemi dovést k předčasným volbám.

Autoři ústavy Spolkové republiky se však, poučeni nestabilitou politické systému meziválečné Výmarské republiky, snažili zamezit tomu, aby mohl kdejaký kancléř kdykoliv hodit ručník do ringu a řešit své problémy tím, že uspořádá předčasné volby. Navíc v situaci, kdy má jeho vláda v parlamentu většinu - jakkoliv těsnou. Schröder proto použil malou fintu: na začátku července nechal Bundestag hlasovat o důvěře své vládě, přičemž poslance předtím požádal o to, aby mu důvěru nevyslovili. A to se také stalo. Poté, co spolkový prezident Horst Köhler rozhodl o rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb, a poté, co s tímto krokem vyslovil souhlas také Ústavní soud, šli Němci 18.září k volebním urnám.

Politikům i sobě samým však připravili další překvapení: navzdory tomu, co téměř celé léto předpovídali odborníci na veřejné mínění i nemálo politických komentátorů, nedosáhl opoziční blok CDU/CSU a FDP jasného vítězství. Nejvíce hlasů sice získali křesťanští demokraté Angely Merkelové. K tomu, aby mohli vytvořit vládu s liberálními demokraty, to ale nestačilo. Stejně tak neměly v Bundestagu většinu ani strany dosavadní koalice SPD a Zelených. Možnost, že by tyto dvě strany vytvořily vládu s Levicovou stranou, byla záhy smetena ze stolu, stejně jako úvahy o tak zvané jamajské koalici CDU/CSU, FDP a Zelených, nebo o koalici barev semaforu, tedy SPD, Zelených a FDP. Jedinou reálnou možností, jak z nastalé patové situace ven, aniž by bylo nutno uspořádat další volby, se nakonec ukázalo sestavení velké koalice CDU/CSU a SPD.

Ani to však neproběhlo bez doprovodných turbulencí. Gerhard Schröder sice scénu opustil a s konečnou platností tak uvolnil místo pro Angelu Merkelovou, přese všechno šéfku nejsilnější strany. Předseda CSU a bavorský premiér Edmund Stoiber, který si pro sebe nejdřív vybojoval post ministra hospodářství a dělal si nároky na rozhodování o tom, koho Merkelová smí a nesmí přizvat do svého kabinetu, se ale nakonec rozhodl zůstat raději v Mnichově. A předseda sociálních demokratů Franz Müntefering reagoval na nominaci představitelky levicového křídla strany Andrey Nahlesové na post generální tajemnice SPD tím, že zcela nečekaně odstoupil z čela sociální demokracie.

Tuto svou krizi vyřešila SPD během necelých dvou dnů, kdy vedení strany převzal dosavadní braniborský premiér Matthias Platzeck. V čele obou největších německých politických stran, CDU a SPD, a v případě Merkelové i v čele spolkové vlády, tak dnes stojí zhruba padesátiletí politici, kteří prožili většinu svého života v bývalé NDR a v politice jsou teprve zhruba 15, respektive 10 let. Podaří se jim vnést do ní nový vítr, jak předpovídají někteří pozorovatelé? Pomůže jim jejich pragmatismus a nezatíženost desetiletími stranických mocenských bojů při hledání a především prosazovaní nových politických konceptů? Budou schopni se shodnout na tom, že je nutné pokračovat v reformách sociálního státu a přesvědčí o tom i své spoluobčany? Podaří se jim vytvořit podmínky pro to, aby se německá ekonomika už konečně odrazila od svého dna?

Až se zase rok s rokem sejde, budeme už jistě znát alespoň část odpovědí na tyto otázky.