Šlerka: Ne všechno je chráněné svobodou slova. Největším cenzorem jsou dnes algoritmy na sítích

Až 70 procent Čechů a Češek si podle výzkumu Českého rozhlasu pro projekt Společnost nedůvěry: Hranice svobody slova myslí, že u nás lidi můžou svobodně mluvit a vyjadřovat se. Zároveň velká část souhlasí s omezením projevu, který ohrožuje demokracii nebo šíří nenávist. Kdo a podle čeho rozhoduje, co ještě je a není svobodný projev?

Čtěte také

iROZHLAS

Svobodu projevu máme, bezbřehá by být neměla, myslí si většina Čechů. Souhlasí s omezeními kvůli bezpečnosti

„Na jedné straně je právní rámec, máme dáno, co už svoboda projevu není. Kupříkladu taková drobnost, jako je podvod. Když vám podvodník něco napíše nebo řekne, že vám zajistí 300 milionů ročně a vy mu pošlete 100 tisíc, tak to není svoboda slova, to je prostě podvod, ačkoliv formálně na papíře to může vypadat úplně stejně jako projev,“ popisuje Josef Šlerka, vedoucí oboru Studia nových médií na Ústavu informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a doplňuje:

„Ne všechno, co je text, je chráněné svobodou slova. Svobodou slova pokrýváme široké spektrum názorů, ale slova něco dělají, například vybízí k násilí. V právu tyto věci často máme docela dobře ošetřené.“

Podle něj je proto zajímavé sledovat rozsudky českých soudů. „Viděli bychom tam, jak se české právo stabilizovalo za posledních sedmatřicet let, že třeba politický projev zaslouží větší ochranu než projev běžného člověka,“ poukazuje.

Čtěte také

iROZHLAS

Kam patříte na mapě svobody slova? Vyzkoušejte si kalkulačku

Za největšího cenzora současnosti označuje Šlerka algoritmy sociálních sítí.

„Když je někdo rasista a svoje rasistické výroky píše na facebook, má ho zaměstnavatel právo potrestat? Společenský tlak je bohužel daleko hůř analyzovatelný, protože má svoje vlastní mechanismy, které jsou dost jiné než mechanismy státu a práva,“ vysvětluje Šlerka rozdíly svobody slova v zákoně a v praxi, kde je dána společenskými konvencemi.

Například popírání holocaustu je podle něj jedním z témat, kde lidé svobodu slova netolerují. „Tím chci říct, že jedna věc je právní stát. A druhá je společnost, společenské normy,“ dodává.

Dezinformace a nedůvěra v média

Projekt Českého rozhlasu Společnost nedůvěry už před časem ukázal, že ochota věřit dezinformacím roste přímo úměrně s tím, jak lidé ztrácejí důvěru v instituce a média. 

„Propad v důvěře vůči státu můžeme sledovat napříč zeměmi Evropské unie, USA i Kanadou. Mohou za to například sociální sítě, klasická média, umělá inteligence. Vidíme rozpad tradičního místa, kde se diskutuje, ve prospěch sociálních sítí a algoritmů,“ poukazuje Šlerka a pokračuje: 

Čtěte také

iROZHLAS

Rok Společnosti nedůvěry: projekt, který se poprvé pokusil popsat skutečný dopad dezinformací v Česku

„Vidíme hlubokou krizi demokracie. Minimálně část společnosti říká: Jsme nervózní z toho, co se děje, preferovali bychom něco, co by nás stabilizovalo. A lidé neradi žijí v nejistotě.“

„Právě nejistota a ztráta důvěty v instituce může lidi vést k dezinformacím. „Projekt Českého rozhlasu Společnost nedůvěry ukázal, že to není o tom, že věříte, nebo nevěříte. Je to padesát odstínů šedi. Je to proces, jedna konspirace se nabaluje na druhou,“ přibližuje a uzavírá: 

„Tvrdým dezinformacím věří relativně málo lidí. Horší je, že konspirační myšlení – postavené na tom, že to, co vidím, není pravda, elity lžou a je za tím zlý úmysl – zasahuje celou řadu oblastí. Když podlehnete jedné, nic se neděje. Problém ale je, že populismus hrozně dobře na konspiracích surfuje.“

Proč umělá inteligence znervózňuje část společnosti? Věří Češi dezinformacím? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v článku nahoře.