V demokratických státech, v nichž se pravidelně konají volby, se stalo skoro výjimkou, aby vrcholní politici zastávali své úřady déle než dvě, maximálně tři funkční období.
Podaří-li se ale přesto někomu setrvat v úřadě plných 24 let, je to pozoruhodné. Starosta Vídně Michael Häupl, který dnes po necelém čtvrtstoletí předal zlatý řetěz svému nástupci, k těmto výjimkám patří.
V sobotu skončí v rakouské, potažmo vídeňské politice, jedna významná éra: Po čtvrtstoletí, co vedl vídeňské sociální demokraty, opustí současný starosta města Michael Häupl předsednickou pozici.
Když sociální demokrat Häupl svého času přebíral vládu nad rakouskou metropolí, bylo to úplně jiné město. V podstatě jedinou výraznou výškovou budovou na jeho horizontu byl komplex budov Organizace spojených národů, společná evropská měna byla v nedohlednu a pád železné opony ještě čerstvou událostí.
Následně se ukázalo, že Häupl byl správným člověkem ve správnou dobu a na správném místě. Dokázal šikovně využít možnosti, jež přinesl konec komunismu v nejbližším sousedství.
Nedaleké středoevropské metropole, jako Bratislavu, Budapešť nebo Prahu, nepovažoval Häupl za nekalé konkurenty v souboji o dotace z evropských fondů, ale naopak za spojence.
Levice prožívá v Evropě krušné časy. K jejím hlavním atributům patří solidarita a internacionalismus. Jenže co s nimi, když je veřejné mínění rozrušeno tu migrační krizí, tu dluhovými problémy Řecka?
Jako hlava téměř dvou milionové metropole sám sebe často přirovnával k fiakrům, čili kočím vídeňských drožek nebo také k domovníkům komunálních bytů. Čili k těm, kteří mají tradičně blízko k běžnému lidu, takže dokážou rychle zachytit změny jeho nálad, aby je mohli následně promítnout do svého politického jednání.
Häupl také dokázal udržet pohromadě různá křídla své sociálnědemokratické strany. V realitě rakouské metropole to znamenalo zajistit si přízeň jak v městských částech v centru Vídně obývaných zpravidla lidmi dobře situovanými, tak i podporu obyvatel velkých sídlišť a komunálních bytů na geografické periferii města.
O jejich hlasy musel vídeňský starosta svádět neustálý boj s populistickými Svobodnými vedenými nejprve Jörgem Haiderem a posléze Heinzem-Christianem Strachem. Dobře to bylo vidět na podzim 2015 během vrcholící uprchlické krize.
Doslova záplavou výstav slavných – a v některých případech dodnes šokujících – výtvarných děl, designu a architektury si Vídeň letos připomíná svou „zlatou éru“. Ale zároveň i sté výročí smrti hned několika uměleckých legend.
Häupl byl sice původně skeptický, jak Vídeňané zareagují na příchod tisíců běženců denně, pak ale jím vedený magistrát zapracoval tak bezchybně, že starosta díky tomu dokázal vyhrát volby a uštědřit Svobodným nečekanou porážku.
Éra vídeňského starosty Michaela Häupla přísně vzato skončila již loni na jaře. Tehdy se totiž během několika týdnů po sobě odebrali do politického důchodu hejtmani dvou dalších spolkových zemí, kteří rovněž působili v jejich čele čtvrtstoletí: Josef Pühringer v Horním Rakousku a Erwin Pröll v Dolním Rakousku. Nejpozději tehdy muselo být Häuplovi jasné, že odchod je nevyhnutelný.
Jeho nástupce, Michael Ludwig, bude mít skoro ideální podmínky k tomu, aby se coby vídeňský starosta rychle etabloval. Jako dlouholetý radní pro bytovou výstavbu a komunální byty by měl mít cit pro to, co trápí tradiční voliče vídeňských sociálních demokratů a co je vede k tomu hlasovat pro Svobodné.
Zároveň přebírá vládu nad radnicí v době, kdy o několik desítek metrů dál v budově kancléřství zasedá pravicově-konzervativní kabinet kancléře Sebastiana Kurze. Při troše štěstí se mu tak může podařit oživit mýtus „rudé Vídně“ připravené jít na barikády proti „vládě panské koalice“. Ukáže se tak, jestli staré politické reflexy v Rakousku sahající až do meziválečného období, stále ještě fungují.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
