Robert Schuster: Italská levice řeší stejné dilema jako jejich němečtí kolegové. Jít anebo nejít do vlády?

Symbolického Černého Petra si z nich odnesla umírněná italská levice sdružená v Demokratické straně (PD). Jí a jejímu lídrovi Matteo Renzimu voliči vyčinili opatrné, leč soustavné pokusy o reformu nejenom ekonomiky nebo školství, ale prakticky celého veřejného života.

Výsledkem byl dramatický pokles voličské podpory, kdy získali necelých 20 procent hlasů, což je přibližně polovina z toho, čeho dosáhli před čtyřmi lety při volbách do Evropského parlamentu.

Teď leží italští demokraté na lopatkách, případně si lížou rány a mohou jenom sledovat, jak se volební vítězové, čili populisté z Hnutí pěti hvězd a zástupci kdysi separatistické Ligy veřejně přou, kdo z nich by měl dostat od prezidenta pověření vytvořit vládu. Sami demokraté se rozhodli, že zůstanou v opozici, čehož chtějí využít k vlastní regeneraci a pozdějšímu politickému návratu.

Ve stejné situaci byli loni na podzim i jejich sociálnědemokratičtí kolegové v Německu. Při volbách utrpěli fiasko, a to navzdory tomu, že jejich rukopis v předcházející vládě byl dostatečně zřetelný. I oni se proto rozhodli, že se na další vládě podílet nebudou a z důvodů „demokratické hygieny“, jak to tehdy nazývali, odejdou do opozice.

Logo|foto:Český rozhlas

Klíčová role při obratu sociálních demokratů

Jenomže po půl roce je všechno jinak. Němečtí sociální demokraté změnili názor a poslali své ministry do nového kabinetu. Tím ale zároveň riskují ztrátu posledních věrných voličů, kteří jim zůstali.

Od loňských voleb v průzkumech ještě víc oslabili a potácejí se nebezpečně v blízkosti procentuálních hodnot, jež rozhodují o tom, jestli nějaká strana ještě je vůbec významná a zaslouží si tudíž veřejnou pozornost.

Italští demokraté by se již velmi brzy mohli ocitnout v podobné situaci. Ani Liga ani Hnutí pěti hvězd nemohou vládnout bez partnera a společnou koalici zatím vylučují jako zcela nekompatibilní. S demokraty by ale jedna nebo druhá strana většinu měla. Případní budoucí demokratičtí ministři by navíc neměli problém s vládnutím a nemuseli se teprve zaučovat.

Srovnávat demokratickou levici v Německu a Itálii se nabízí ještě i z jiného důvodu. V obou zemích k nim mají blízko tamní prezidenti. Ten německý, Frank-Walter Steinmeier, sehrál svého času klíčovou roli při názorovém obratu tamních sociálních demokratů, když apeloval na jejich státotvornou a historickou roli.

Robert Schuster: Unijní rozpočet by se mohl stát klackem na ty, kteří jsou s Bruselem v nějakém zásadním konfliktu a jimž teoreticky může hrozit až odebrání hlasovacích práv|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jestli udělá něco podobného i prezident Sergio Mattarella v Itálii, ukážou příští týdny. Stejně tak, zda případná účast ve vládě vedené politiky z ne zcela standardních a předem čitelných stran, u italských demokratů způsobí rozkol či nikoli.