Robert Müller: Zlaté tele

Světoznámý umělec Damien Hirst tento příběh oživil, a to právě v týdnu, kdy začalo zatím poslední, nejbouřlivější kolo krize globálních finančních trhů. Hirst tehdy prodal v londýnské aukci své zlaté tele za miliony liber. Myslím, že duchu doby odpovídá zejména to, že nebohé dobytče má zlaté toliko rohy a kopyta, a navíc je naložené ve formaldehydu.

Přiléhavější metaforu situace na trzích bychom asi těžko hledali.

Zájemce za velké peníze koupil něco, čemu vlastně nikdo nerozumí, tím méně je někdo schopen vysvětlit, proč je to tak drahé. Nakladač Hirst poněkolikáté nabídl variantu svého prvního proslulého díla, jímž byl dobře naložený žralok. Připomeňme si také fakt, že tehdejším kupcem a pozdějším nejvěrnějším sběratelem Hirstových výtvorů byl majitel jedné z největších reklamních agentur v zemi. Jestli tomu rozumím, pak umělec je ten, kdo něco umí. Alespoň to tak bývalo. Dovozuji tedy, že pan Hirst umí dobře opakovat.

Zajisté také ovládá umění propagace. Svědčí o tom nejen úspěch telete, ale třeba i předchozí lebka posázená diamanty, nazvaná Království. Jenže má-li dílo získat na věhlasu, potřebuje zdatné a hlavně výřečné vykladače. Zase to kladení. Nejrůznější teoretici a kurátoři vždycky dokážou vyložit, proč je třeba kupovat nějaké tele.

Stejně tomu bylo také u velmi složitých investičních nástrojů, jež nakonec porazily i respektované finanční instituce. Jak jinak by se mohlo stát, že se balíky nekvalitních dluhů, opentlené dalšími produkty, prodávaly za miliardy dolarů? Inu mnoho bystrých a vzdělaných lidí, jak je nazval komik John Fortune v britské televizi, říkalo, že tyto investice se prostě nemohou nevyplatit. Navíc jim dávali dobrá jména jako strukturovaný, obohacený, vysoký, a podobně.

Teprve mnohem později kupci postupně zjistili, že ono peří, jímž se jim prodávající chlubili, a kterým si nacpali matrace, se jaksi drolí a dokonce tak trochu plesniví. Potíž je v tom, že když vzali ty své duchny na čerstvý vzduch a konečně je pořádně vyklepali, ztratili nejen to zpráchnivělé peří špatných dluhů, ale i kvalitní pírka, která se svezla s sebou.

Banky si přestaly věřit. Představte si souseda, jenž pořád říká, že u něj doma rozhodně žádná plíseň není, a najednou ho vidíte běhat se zapáchajícím hadrem kolem domu. Pojmete podezření. Pak se to stane dalšímu a dalšímu, a tak dále. Komu teď věřit? Ostatně, kdo má věřit ausgerechnet vám, že jste vůči nákaze imunní?

Vypukla krize, pochopitelně s hrozbou nedozírných následků, jak se na krizi sluší. Musel zasahovat stát, tedy ne jeden, ale hned několik. Nakonec se zdá, že je katastrofa zažehnána, tedy prozatím. Státy si za velké peníze koupily banky, jež se honily za vidinou nesmírných a rychlých zisků, a teď vypadají hůř než to Hirstovo tele. Uvidíme, koho si naloží příště.

Autor je překladatel a teolog