Robert Havemann má sto let

V třicátých letech minulého století se jako člen komunistické strany zapojil do odboje proti nacismu. Pro mnohé tehdejší německé komunisty zas taková samozřejmost to totiž nebyla. Spíš než v odboji jste je nalezli v řadách německé nacionálně socialistické dělnické strany. Ostatně dělnická strana jako dělnická strana

Když ho v roce 1943 nacistický vrah v soudcovském taláru Josef Freisler odsoudil k trestu smrti, před bezprostřední popravou ho zachránila jeho vědecká práce. Podílel se na výzkumu, který byl pro nacistický stát na výsost důležitý, a tak mu termín popravy odsunuli na konec války. Toho se dočkal ve jedné z nejhorších nacistických, ale později i komunistických věznic v Braniborsku, kde si ho, naštěstí pro něj, nepřišel z cely vyzvednou kat, ale sovětští vojáci, jejichž tanky věznici, kde do do poslední chvíle popravovalo jak na běžícím pásu, osvobodily.

Jako byl zatvrzelým odpůrcem nacismu, stejně urputně si stál za myšlenkou komunismu. Na rozdíl od většiny komunistických souputníků však nevkládal budoucnost do rukou dělnické třídy. Dělníci pro něj byli více symbolem reakce než pokroku. Nacismus, alespoň taková byla jeho zkušenost, se podle něj opíral o průmyslové dělnictvo. Nečinilo mu proto potíže přijmout v roce 1953 oficiální výklad červencového dělnického povstání ve východním Berlíně. Stejně jako Ulbrichtova vláda i on byl přesvědčen, že východoněmeckým dělníkům šlo o restauraci nacistické moci. Tehdy, 17. července 1953 stál v Berlíně před Humboldtovou univerzitou na třídě Pod lipami a se zaťatou pěstí zdravil kolem projíždějící sovětské tanky, které nakonec dělnické povstání utopily v krvi.

Pracovat pro sovětskou tajnou službu, se kterou udržoval kontakty už od roku 1945, a později pro východoněmeckou státní bezpečnost, považoval za naprostou samozřejmost a službu dobré věci. Zprávy, které dodával v první polovině padesátých let, se týkaly zejména jeho vědeckých kolegů, u nichž nabyl přesvědčení, že mají v úmyslu při první vhodné příležitosti utéci na Západ.

Zlomovým rokem pro Havemanna jako komunistu se stal rok 1956. Nejen Chruščovův projev, ve kterém sovětský první tajemník poodhalil zločiny proti lidskosti Stalinova režimu, ale i v krvi utopené povstání v Budapešti v něm opět probudily kritického ducha. Začal kriticky vystupovat na různých grémiích a stranických shromážděních, kolem něho narůstala skupina podobně smýšlejících, a z nedávného spolupracovníka tajné policie se postupně stával trvale sledovanou nepřátelskou osobou.

V roce 1964 ho vyloučili z východoněmecké komunistické strany pro sérii přednášek, které vedl na Humboldtově univerzitě. Jím zvolené téma „Všeobecná svoboda, informační svoboda a dogmatismus“ bylo pro komunistické úřady jednoduše nestravitelné. Rok na to obdržel zákaz výkonu povolání, byl vyhozen z univerzity a vyloučili ho z Akademie věd. Živil se psaním článků a knih, které kriticky rozebíraly komunistickou vládu, které neměly nejmenší šanci vyjít v NDR a které za to nacházely velký ohlas v západním Německu. Stal se tak nepřítelem státu číslo jedna. Jen jeho vědecká proslulost a protinacistická minulost ho chránily před větší šikanou.

Když byl v roce 1976 podloudně zbaven občanství básník a písničkář Wolf Biermann, jeden z jeho nejbližších přátel, a donucen zůstat v západním Německu, Robert Havemann napsal osobní dopis Erichu Honneckerovi, v němž protestoval proti této svévoli.

Režim se mu odvděčil tím, že okresní soud ve Fürstenwalde ho odsoudil k domácímu vězení na dobu neurčitou. Městečko Grüneheide nedaleko Berlína, kde měl dům a odkud se nesměl pohnout, se tak stalo útočištěm mnoha odpůrců režimu.

Havemann se pádu berlínské zdi nedožil. Zemřel v roce 1982.

Možná je to z jedné strany dobře. Nedožil se ostudného osvobozujícího rozsudku nad soudci, kteří ho uvrhli do domácího vězení. U zemského soudu ve Frankfurtu nad Odrou je osvobodil Karl Dönitz, soudce a synovec válečného zločince stejného jména, odsouzeného v roce 1946 v Norimberku.

A možná by si jen ve své moudrosti povzdechl, že cesty spravedlnosti jsou holt nerovné a křivolaké.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a
Argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.