Restituční padni komu padni

14. leden 2005

Vracení majetku šlechtickým rodům tvoří nekonečný restituční seriál. A nic nenasvědčuje tomu, že by v nejbližší době skončil. Ba právě naopak. Ve hře jsou ještě stovky soudních sporů. Přitom od pádu komunistického režimu uplynulo už více než patnáct let. Proč se zatím nedaří učinit definitivní restituční tečku? Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá.

Jedním z hlavních důvodů je obrovský objem majetku, který šlechtě před druhou světovou válkou patřil. To mimo jiné znamená, že na některých pozemcích za desítky let vyrostly nejrůznější stavby. Některá šlechtická sídla byla přebudována a slouží například sociálním účelům, případně jsou významnými kulturními památkami. Je tudíž přirozené, že některé restituční kauzy jsou velmi bedlivě sledovány veřejností a někdy i politiky. To vše komplikuje práci soudům a zaručuje okamžitá odvolání proti rozsudkům. A protože často soudy vyšší instance ruší verdikty soudů nižších, následují další soudní jednání a spory se vlečou léta.

Takže s trochou nadsázky by se dalo říci, že s restitučními spory by se mohla potýkat i generace soudců, která momentálně teprve sedí ve středoškolských lavicích a možná ani netuší, že v budoucnu navlékne soudcovský talár. Možná, že si i nadále budou tito soudci lámat hlavu s tím, zda žadatel o restituci může prokázat, že je občanem České republiky, respektive, jak to bylo s občanstvím jeho předka. Právě na těchto záležitostech se zadrhává spousta sporů.

V médiích se například objevil jeden případ týkající se šlechtického rodu Salmů. Jeho představitel si po druhé světové válce vyřídil prozatímní české občanství. Než se mohlo změnit v definitivní, zemřel. Po listopadu 1989 úřady přiznaly tomuto Salmovi české občanství a na jeho základě byl dědicům vracen majetek. Když se proti tomu ohradili ti, kteří měli majetek vydat, začalo se občanství zpochybňovat. Stejným způsobem probíhají i další restituční spory. Nejčerstvějším příkladem je spor o zámek Opočno. Soudy nakonec vrátily zámek potomkům rodiny Colloredo-Mansfeldů. Ústavní soud však toto rozhodnutí zrušil. Tvrdí, že Josef Colloredo-Mansfeld vyplnil dotazník, ve kterém se přihlásil k německé národní příslušnosti.

Zajímavé na tom je, že se takovýto dotazník v archivu nenašel. Ústavní soud vychází hlavně ze šlechticova životopisu z roku 1945. Pozoruhodné je rovněž to, že šlechtic byl za války prohlášen za osobu Říši nepřátelskou a byl mu kvůli tomu majetek zkonfiskován. A právě takovýmto způsobem zabavený majetek byl v restitucích vracen. Zdá se, že nechuť postupovat stejně v případu Colloredo-Mansfeld vychází z negativního postoje velké části veřejnosti k restitučním šlechtickým nárokům. Stačí připomenout doslova hysterii některých politiků provázející některé verdikty soudů, které rozhodly o vrácení části majetku Františka Oldřicha Kinského.

Zkrátka vše nasvědčuje tomu, že restituční spory nejsou rozhodovány na základě principu padni komu padni. Atmosféru projednávání jednotlivých případů může ovlivňovat například dlouhodobě zakořeněný negativní postoj ke šlechtě. Ostatně v české historii by nešlo o jev ojedinělý. Stačí připomenout první republiku, ve které došlo nejenom ke zrušení šlechtických titulů, ale rovněž k odebírání zemědělské půdy.

Proto se nelze divit tomu, že u stejných šlechtických rodů některé soudy v restitučních sporech české občanství uznají, jiné ho naopak zpochybňují. Podobně pak zacházejí s tím, zda člověk za války kolaboroval či nikoli. Vzhledem k odstupu doby a ne zcela dokonalým archivům se tomu nelze zase tolik divit. V případě člověka, který o majetek přišel jako nepřítel Říše se však tomu divit lze, nebo spíš musí.

autor: Petr Hartman
Spustit audio