Respekt na facky

Lékařské zprávy jsou příznivé, alespoň v tom smyslu, že nenastalo krvácení do mozku, slezina funguje a pohmožděná žebra přestanou časem bolet.

Policie vyšetřuje a jak by se řeklo v detektivce - tápe v temnotách. Pondělní strana Lidových novin, pořadové číslo čtyři, je vůbec poněkud hororová, hned vedle fotografie zmláceného šéfredaktora je krátká zpráva, že muž, který posekal mačetou psychiatra Karla Hynka nečeká soud, nýbrž pobyt v psychiatrické léčebně. Znalecký posudek praví, že muž jednal v nepříčetnosti, trpí duševní chorobou a za své činy není odpovědný.

Jsou-li nemoci tělesné schrány, jsou i nemoci mysli. Jistě stejně závažné a možná o mnoho nebezpečnější.Jak pohodlné být nepříčetný. Napadení lékařů , zvláště pohotovostní služby, se množí a nelze jim zabránit. Kdyby měl mít každý lékař nebo každý novinář, který nepíše zrovna o tom, kdo ze slavných se s kým setkal na recepci nebo v ložnici, policejní ochranu , musel by ministr Gross rezignovat pro nedostatek policistů a zruinovaný rozpočet.

A nejedná se jen o lékaře a novináře, tutéž výsadu by mohli žádat soudci a advokáti, ekologové, ochránci dětí i pejsků a koček, hlasatelé pravdy všeho druhu a rodu a snad vůbec všichni, neboť ty tam jsou časy, kdy se v noci pražskými sady a parky dalo procházet v noci , až na výjimky potvrzující pravidlo o tmách v lese, bezpečně.

Čítáváme si v novinách inzeráty, že firma Růžový kavalír, s.r.o., převezme dlužné pohledávky, vymůže dluhy, sliby,závazky, cokoli. Ukrajinci si u nás nadlouho pošramotili pověst najímaných boxerů a zabijáků, v sousedním Německu budí děs albánské mafie, proti nimž ty ruské, ukrajinské nebo čečenské jsou prý klubem ušlechtilých a citlivých gentlemanů.Žijeme zkrátka jeden velký akční film, který nesledujeme z lenošky , v papučích / to není narážka na důchodce na Vysočině/ a s lahvovým pivem na stolku.

Praktická obrana proti takovým útokům je vyloučena a je-li tu co k přemýšlení, pak za prvé otázka, co taková ranní příhoda cesty z nákupu učiní s lidskou psychikou, co kopance do obličeje budou znamenat v podobě signálů vytěsněných do podvědomí, až šéfredaktor Respektu bude do dalších čísel zařazovat články do rubriky " Na pár facek", jak jinak nazvat investigativní žurnalistiku.Tím nijak nezlehčuji ani osobní odvahu, ani příští činy napadaného, leč podsvětí má v tomto smyslu možnosti téměř nevyčerpatelné a jak víme už ze slavného románu Kmotr, činí nabídky, jež nelze odmítnout a jako rukojmí a prostředek vydírání bere i rodinné příslušníky.

Všechny nás , jimž po desetiletí věnovala svou přízeň a laskavý zájem Státní bezpečnost ,zákonitě poznamenala doba jistoty, že tamten pán v tramvaji si sice čte poutavý článek o derby Sparty se Slavií, nebo Dortmundu s Mnichovem ,ale vystoupí s námi a bude nás věrně provázet na každém kroku, což bylo asi tak to nejmenší, co StB činila.

S takovým věrným stínem nelze činit nic jiného než si ho nevšímat, nemyslet na to, že v koberci je štěnice , nikoli co hmyz, ale doklad elektronického pokroku, nemyslet na pumy, bomby a nálože, nemyslet na únosy a na to, že někdo někde, pod jakousi záminkou zmlátí vás nebo někoho z rodiny, nebo že se rovnou rozplynete na atomy díky semtexu.

Nemyslet na takové věci je jedna věc, druhou je profesionální deformace na způsob nazírání světa námořníků, kteří i na klidném moři vědí, že okolní nádhera se kdykoli může změnit v běsnící tanec všech oceánských ďáblů.

Potkal jsem nedávno Ivana Martina Jirouse, který má za sebou osm a půl let komunistického vězení a pravil, že se mu začalo pravidelně , po těch letech, zdát o vězení.

Jedním z pocitů, které člověk příliš nesnáší, je pocit bezmocnosti. Dokladem toho je , zatím poslední, případ šéfredaktora Respektu,Tomáše Němečka.

Zbývají jen otázky : novináři, alespoň někteří, redakce, alespoň některé, odhalují pozadí afér a skandálů a nestává se povětšinou nic. Je sedmá velmoc velmocí, nebo jejím bývalým stínem? Veřejnost sice svorně tvrdí, že všichni ti tam, pověstní ONI jen lžou a kradou, jinak si dále čte se zájmem o tom, co nosí hvězdy naší pop na sobě, případně nenosí, to se čte a vidí ještě lépe, a s celou situací nelze prostě nic dělat. Veřejnost se kvůli zmlácenému šéfredaktorovi nezblázní a prevence neexistuje.

Svět je nebezpečnější a nebezpečnější ještě bude. To konstatování, že nelze činit nic na ochranu žeber a slezin a dalších našich nezbytností, není rezignace, jen realistické pojmenování skutečnosti. K čemuž lze dodat jediné : pevné zdraví a hlavně žebra, kolegové.

Magore, dobrou noc a sny bez mříží.