Řešení politické krize po česku

Tak například dva dny po vyslovení nedůvěry vládě se na tiskové konferenci nechal místopředseda sociální demokracie Lubomír Zaorálek slyšet, že ČSSD má zájem na řádném dokončení předsednictví v Radě Evropské unie. Přitom vynucená demise koaličního kabinetu uprostřed předsednictví tato slova přímo vylučuje. Toplánkova vláda svoji misi nedokončí a reakce evropských politiků na to je zřejmá. Některá klíčová jednání se snaží odsunout na dobu, kdy po České republice převezme předsednickou štafetu Švédsko. Zjednodušeně řečeno, představitelé unie považují české předsednictví za de facto skončené, byť po formální stránce bude dobíhat až do konce června.

Dalším pozoruhodným momentem je role prezidenta republiky. Ten veřejně oznámil, že pokud mu někdo přinese minimálně sto jeden hlas podporující novou vládu, pověří ho jednáním o jejím sestavení. Zároveň opakovaně dává najevo, že nehodlá dlouho na politickou dohodu čekat a že případně začne jednat. I když to neřekl na rovinu, patrně by najmenoval kabinet bez předjednané politické podpory, tak jak by mu to vyhovovalo. Podle smyslu ústavy by se o to pokoušet neměl. Navíc by neměl požadovat žádné podpisy. Jednak k vyslovení důvěry stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. Dolní parlamentní komora je usnášení schopná za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. Čistě teoreticky by tak pro vyslovení důvěry mohlo stačit zhruba pětatřicet poslanců.

Z tohoto úhlu pohledu je poněkud nepochopitelné počínání Mirka Topolánka, který sbíral podpisy jednotlivých zákonodárců pod dohodu o vytvoření přechodné vlády. Navíc by je na Hrad měl donést šéf statistického úřadu Fischer, který by měl být ve čtvrtek jmenován novým premiérem. Václav Klaus totiž řekl, že pověří jednáním toho, kdo mu podpisy dodá. Přitom by prezidentovi mělo stačit, že se politické strany na podobě nového kabinetu shodly a že ho ve sněmovně podpoří.

Když už je řeč o dohodě podepsané v neděli večer předsedy občanských a sociálních demokratů, lidovců a zelených, můžeme být svědky další absurdní situace. Sám úřadující premiér Mirek Topolánek po jednání před novináři řekl, že jde o dohodu předběžnou, kterou ještě musí ratifikovat patřičné orgány jednotlivých stran. Proto je s podivem, že když se tak stalo a KDU-ČSL se rozhodla předběžnou dohodu v plném znění neakceptovat, způsobilo to velký rozruch. Přitom lidovci využili jen svého práva, chovat se jako suverénní strana. Samozřejmě jinou otázkou jsou poměry uvnitř KDU-ČSL. Situaci nejlépe charakterizuje vypovězení poslušnosti nejvyšším stranickým orgánům, ke kterému došlo podpisem pod dohodu například Miroslavem Kalouskem nebo Pavlem Severou. Korunu všemu pak nasadil Severův výrok, že jeho podpis ještě neznamená, že vládu při hlasování o důvěře skutečně podpoří.

V neděli dojednaná předběžná smlouva byla založena na dohodě čtyř stran. Mimo jiné tato skutečnost měla vliv na rozdělení křesel v nové vládě. Logicky by tak neměla platit. Pokud s ní nemají problém občanští a sociální demokraté, měli by ji přepsat a podepsat pouze oni. Bylo by to čistší než shánění podpisů od jednotlivých poslanců. Způsob rozdělování ministerských křesel a uvažovaná jména lidí, kteří by je měli obsadit, jsou zase v rozporu s opakovaným tvrzením politiků, že půjde o vládu úřednickou, se kterou nebudou mít stranické sekretariáty prakticky nic společného. V kabinetu sice podle všeho zasednou úředníci, ale často ti, kteří za svoji kariéru mohou být určitým způsobem vděčni politickým stranám.

V neposlední řadě. Politici se dohodli na předčasných volbách. K nim se chtějí dobrat účelovou změnou ústavy. V zavedených demokraciích je to postup nepřijatelný. V České republice je naopak prakticky vydáván za důkaz státnických schopností tuzemských politiků. V logice všech těchto kroků už zbývá pouze to, aby politici začali přesvědčovat veřejnost o tom, že současné teplé počasí znamená příchod léta a vsadili by na to, že se lidé nebudou namáhat tím, aby se podívali do kalendáře a ujistili se, že je stále ještě jaro.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .