Řepčický prostor svobody. Příběh Viktora Parkána, jeho rodiny a jeho přátel
Ve středu 19. února měl v Praze pohřeb někdejší disident a signatář Charty 77 Viktor Parkán. Zemřel 11. února ve věku 78 let. Nepatřil k mediálně známým postavám, ale na tom jen málo záleží, od známosti se význam člověka neodvíjí – díky lidem, jako byl on, se v Čechách dařilo udržet úsilí o svobodný život ve velmi nesvobodných podmínkách. Jeho osudům se už před lety Příběhy 20. století věnovaly, teď se k nim vrací v aktualizovaném pořadu.
„Náš dům v Řepčicích vyvlastnili a vystěhovali nás v roce 1983. Naše děti křtil evangelický farář a disident Zdeněk Bárta, za kmotra šel našemu synovi Václav Havel. Pro Státní bezpečnost to byl zřejmě poslední impulz, aby to s námi rychle vyřídila. Křest byl v červnu, už někdy v červenci přijeli úředníci a policie s příkazem, za jejich asistence jsme museli odejít,“ vzpomínal Viktor Parkán v rozhovoru pro Paměť národa.
„Hned druhý den dorazili dělníci a začali dům demolovat. Vzali si, co se jim hodilo – a pak ho srovnali se zemí. Zůstala jen stodola, kterou později přemístili do skanzenu, a taneční sál, pěkná prvorepubliková stavba, kterou si někdo později koupil a dnes ji používá jako chatu.“
Velký dům ve vesnici Řepčice nedaleko Litoměřic si Parkánovi pořídili napůl s přáteli, manželi Věrou a Jiřím Kubíčkovými. Bydlel s nimi také písničkář Karel „Charlie“ Soukup se ženou Marií.
Státní bezpečnost se rozhodla, že hnízdo „nepřátelských živlů“ zlikviduje. Vyvlastnění a zničení domu úřady oficiálně odůvodnily tím, že překáží při výstavbě autobusové točny, kterou ale nikdy nikdo nevybudoval.
Případů, kdy se StB za takzvané normalizace rozhodla zlikvidovat něčí domov, bylo víc – a všechny dobře ukazují, jak fungoval československý komunistický režim.
Kulisák na vojně
Viktor Parkán se narodil 17. května 1946 v Praze, částečně však vyrůstal v Teplicích a Liberci, kam se rodina stěhovala kvůli otcově zaměstnání. Do hlavního města se Viktor vrátil ve čtvrté třídě, později absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu, kde roku 1964 maturoval.
Přihlásil se na Stavební fakultu ČVUT, nebyl však přijat, neboť nedostal doporučení ke studiu. Živil se pár měsíců jako brigádník-zeměměřič, potom nastoupil jako kulisák do pražského Divadla na Vinohradech.
Na dětství v pražském Karlíně i na dospívání v kulturně svobodnějších 60. letech měl dobré vzpomínky, které se poněkud zakalily v šestašedesátém roce, kdy musel na povinnou dvouletou vojenskou službu.
„Bylo to příšerné. Permanentní šikana, k tomu politické školení od důstojníků, kteří vykládali, že je potřeba vojensky zničit Západ a že jediná potíž je v tom, jak se to vysvětlí pracujícímu lidu. Když jsem odcházel, říkal jsem si, že kdybych to měl absolvovat ještě jednou, raději bych si usekl ruku,“ popisoval.
Na vojně prožil také sovětský vpád v srpnu 1968, jímž začala mnohaletá sovětská okupace.
„Někteří důstojníci se postavili proti, ale nemohli nic dělat, tak aspoň odmítali poskytnout okupačním jednotkám pomoc. Okupace mě velice zasáhla. Do emigrace se mi nechtělo, ale s tou situací a s režimem, který se tu pak začal vytvářet, jsem se nikdy nesmířil,“ přiznával.
Normalizace
Nedlouho po srpnu začala takzvaná konsolidace a normalizace, tedy opětovné utužení komunistického režimu, provázené masivními politickými čistkami, cenzurou – a jak to v Čechách bývá, také nemístnou přizpůsobivostí.
Měnily se i poměry v divadle, kde Viktor Parkán pracoval. „Zažil jsem divadlo před srpnem 1968 a pak několik let po okupaci, kdy lidé ze strachu, nebo z vypočítavosti obraceli kabáty, zásadně měnili názory, vstupovali do KSČ. Bylo to frustrující,“ tvrdil.
Ke kulisákům přibyl hudebník Charlie Soukup, důležitá postava československého undergroundu. Parkán byl mistrem provaziště, pracovali spolu, sblížili se, Soukup ho seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem a přivedl ho do bytu rodiny Němcovy v Ječné ulici, který fungoval jako centrum neoficiálního kulturního života.
V té době se také Viktorovi Parkánovi dostal do ruky dopis, který dramatik Václav Havel adresoval tehdejšímu prezidentovi a nejvyššímu představiteli KSČ Gustávu Husákovi a v němž analyzoval situaci v zemi.
„Byl to pro mě zásadní text, velmi mě ovlivnil. Havel v té normalizační šedi srozumitelně formuloval, k čemu u nás došlo, postihl velký podvod, lži tehdejšího režimu a hlubokou společenskou krizi,“ vyzdvihl.
Viktor vzpomínal, že poměry v divadle pro něj začaly být nesnesitelné. V roce 1976 dal po dvanácti letech výpověď.
„Začal nám šéfovat chlapík, který pocházel z těžce perzekuované rodiny. Komunisté jim ukradli továrnu. A najednou úplně obrátil, vlezl do strany, choval se jako svině. Už jsem tam nemohl zůstat,“ zdůraznil.
Na statek
S budoucí manželkou Petrou (brali se roku 1978) se rozhodli, že se odstěhují na venkov. Jejich přátelé Kubíčkovi měli dítě, ale nemohli najít střechu nad hlavou, společně tedy koupili bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích a začali ho svépomocí rekonstruovat.
V lednu 1977 byla zveřejněna Charta 77, kterou Petra podepsala a „vysloužila“ si tím zájem tajné policie.
„Když jsme se přestěhovali do Řepčic, najednou se u domu objevilo osobní auto a vystoupili z něj dva civilisté. Já jsem byl zrovna v patře a najednou vidím z okna, jak cpou moji ženu do toho auta a odjíždějí. Odváželi jí k výslechu. Nikdo se nepředstavil, nikdo nikomu nic neřekl,“ zlobil se.
Byl to teprve začátek „řepčických potíží“. Chartu 77 podepsali i manželé Kubíčkovi a záhy také Viktor Parkán, do domu se nastěhoval Charlie Soukup a jeho žena, hudebník J. J. Neduha si v tanečním sále zřídil letní zkušebnu skupiny Extempore, na návštěvy začaly o víkendech jezdit desítky přátel, většinou z disentu.
Dům se stal také kulturním útočištěm studentů a mladých lidí ze severních Čech, jimž Parkánovi vytvářeli zázemí.
„Měli jsme v Praze spoustu známých, kteří měli těm mladým lidem co říct, jezdil k nám třeba Svatopluk Karásek, pater Josef Zvěřina, Dana Němcová, Václav Malý a mnozí další. Každý víkend u nás probíhaly neformální diskuse na nejrůznější témata,“ těšilo Parkána.
Státní bezpečnost dům sledovala, o majitelích rozšiřovala pomluvy ve vsi a komplikovala jim život perlustracemi, domovními prohlídkami a další šikanou.
„Pořídili jsme si třeba selátko, a když jsme dělali zabijačku, StB se o tom dozvěděla. Mně se tam málem nepodařilo ani přivést řezníka… Jako host se k nám pak dostal jen Václav Malý, kterému řidič autobusu zastavil mimo zastávku, před naší brankou. Skočil z autobusu rovnou do té branky a policajti ho nestihli zastavit. Všechny ostatní legitimovali a zadrželi, nebo je poslali pryč,“ vzpomínal Parkán.
Když Charlie Soukup vyšel z vězení, kam byl uvržen po vykonstruovaném procesu, policisté zjistili, že se v Řepčicích bude konat uvítací oslava. Vymysleli si tedy, že se na poli za domem našla nevybuchlá munice z druhé světové války a odpalovali pak dělobuchy, aby lidem pobyt co nejvíc znepříjemnili.
„Bylo to takové divadlo, že jsem si říkal, že na to snad mají dramaturga,“ glosoval.
Demolice
Parkánovým se v Řepčicích narodila dcera a dva synové, Viktor pracoval chvíli jako číšník a potom v dělnických povoláních. Podle archivních materiálů spustila Státní bezpečnost už v roce 1979 nebo dokonce ještě dřív likvidační plán: přiměla úřady, aby oznámily majitelům, že řepčický dům je třeba vyvlastnit a zbourat.
Parkánovi si nechali udělat nezávislý posudek, který potvrzoval, že záměr s údajně nezbytně potřebnou autobusovou točnou je nesmyslný a účelový, odvolávali se proti různým úředním rozhodnutím a se státním aparátem bojovali několik let.
Vyhrát nemohli – úřady podléhaly centrálnímu řízení, a když nastoupila StB a politický zájem, nehrála individuální práva roli.
Dům, který představoval ostrov normality, byl v roce 1981 vyvlastněn a roku 1983 proběhlo nucené vystěhování. Majitelé dostali od státu odškodné ve výši odhadní ceny.
Viktor líčil, že úřady tehdy již početné rodině nabídly náhradní byt v Litoměřicích, předtím ho totiž StB připravila o byt v Praze. Parkánovi nabídku odmítli a nastěhovali se k příbuzným do Prahy.
Po pádu komunismu si Viktor prohlížel spisy, které na něj tajná policie vedla: „A dočetl jsem se, že v tom náhradním bytě už bylo namontováno odposlouchávací zařízení, které pak zase demontovali, když se ukázalo, že tam nepůjdeme.“
Dobrý život
V Praze žil Viktor s rodinou tři roky, potom přesídlili do Janova u Tachova. Od roku 1986 pracoval v uranovém dole.
„Byla to taková malá šachta, jen pro pár lidí, skoro rodinné prostředí. Jako chartisté jsme obtížně sháněli zaměstnání, vždycky to bylo jen na krátkou dobu, než StB zatlačila na příslušnou organizaci. V tom dole mě vzali bez potíží,“ vysvětlil.
Po pádu komunismu se s rodinou se přestěhoval do Slaného, aby to měl blíž do Prahy.
„Během převratu jsem začal dělat distribuci pro Informační servis – revoluční bulletin, který se vyvinul ze samizdatového časopisu Sport a z něj se pak stal týdeník Respekt,“ popsal.
Posléze nastoupil na ministerstvo vnitra, kde měl na starosti migrační a azylovou politiku.
Když se ohlížel do minulosti, říkal, že navzdory šikaně a četným politickým potížím prožil dobrý život: „Poznal jsem spoustu výborných lidí, k nimž bych se jinak nedostal, zůstal jsem vnitřně svobodný.“
Za největší potíž současnosti považoval rostoucí tendenci společnosti odchylovat se od svobody a demokracie a klonit se k autoritářství. Vnější hrozbu viděl nepřekvapivě především v Rusku, a to už několik let před posledním ruským útokem na Ukrajinu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
