Rekordní popularita vlády

Čím se současný kabinet vymyká? Patrně dobou, ve které je u moci. Podle jiných výsledků průzkumu veřejného mínění je totiž zřejmé, že lidé většinou propadli pesimismu a jsou přesvědčeni o tom, že vývoj v této zemi se buďto ubírá špatným směrem nebo nemíří nikam. Podle občanů za to mohou především politici. Veřejnost je unavena z jejich stylu spravování této země, z nejrůznějších skandálů a z neschopnosti dohodnout se na zásadních věcech. Není proto divu, že se lidé přiklánějí k alternativě, kterou jim svým způsobem vnutili přímo politici. Před blížícími se sněmovními volbami nechtějí nést přímou odpovědnost za chod této země, proto sestrojili Fischerův kabinet. Veřejnosti ho představili jako úřednický a tváří se, že s ním nemají nic společného. Ve skutečnosti to není pravda. Do ministerských křesel mohl těžko usednout jedinec, který by nebyl schválen jednou ze dvou nejsilnějších stran v této zemi. Prostřednictvím ministrů či některých náměstků mají de facto fungování resortů pod kontrolou. Ve sněmovně kabinet neprosadí nic, co by se příčilo stranickým sekretariátům. Vnímání míry korupce v zemi se nijak zásadně k lepšímu nezměnilo a systém přidělování veřejných zakázek rovněž nedoznal dramatických úprav. Do zásadních reforem se Fischerův kabinet pustit nemůže, protože na to nemá potřebnou sílu.

Na druhou stranu současná vláda zvládla dokončení ratifikace lisabonské smlouvy včetně Klausem požadované výjimky z Listiny základních práv Evropské unie, snažila se v době krize dostat podobu státního rozpočtu do trochu přijatelnější podoby, než jaká bez tzv. Janotova balíčku hrozila. V tomto okamžiku premiér dokázal, že jeho hranice loajality vůči politickým stranám nejsou bezbřehé. Pohrozil demisí a tzv. Janotův balíček prosadil. Také tímto krokem mohl pro svůj kabinet získat plusové body. Ty mohly narůst rovněž v souvislosti s tím, že se Jan Fischer nepouští do politických půtek a není aktérem žádných skandálů. Na veřejnost působí jako odborník, který se snaží řešit problémy věcně bez zbytečného politizování a emocí.

To všechno spoluvytváří konečný dojem kabinetu, který vládne a přitom nepolitikaří. Jak ukazují výsledky průzkumů veřejného mínění, občané podobný styl oceňují. A příliš jim nevadí, že za takovouto nablýskanou fasádou je fádní realita, která se zásadně nevymyká té, jaké můžeme být svědky v dobách vládnutí tzv. standardních politických kabinetů. Přesto mimořádná popularita Fischerovy vlády může ve stranických sekretariátech vyvolávat nervozitu. Jednak z obavy, zda jim populární premiér nepřerůstá přes hlavu, jednak v očekávání, zda Fischerovy oblíbenosti nevyužije nějaké uskupení a nevyrukuje s ním do voleb.

O tom, že podobné úvahy nemusí být pouze teorií, nasvědčuje dění, které provázelo výběr českého kandidáta na eurokomisaře. Dvě nejsilnější strany v zemi až podezřele ochotně souhlasily s tím, aby se jím stal právě Jan Fischer. Přitom by tím de facto vyvolaly pád kabinetu a mohly by na čas destabilizovat vývoj v této zemi. Na veřejnost to mohlo působit tak, že výhody z možnosti elegantně se zbavit čím dál tím populárnějšího premiéra by pro ně převážily nad už zmiňovaným rizikem. Jan Fischer nakonec takovýmto svodům odolal. Při pohledu na stále se lepšící čísla vypovídající o popularitě jeho osoby a jím vedeného vládního týmu zůstává zhruba půl roku před volbami otevřené, zda podobně imunní bude i vůči nabídkám na vstup do tuzemské politiky v podobě kandidatury ve sněmovních volbách za nějakou stranu. V zákulisí se spekuluje o tom, že by to mohla být třeba ta, kterou na konci týdne čeká ustavující kongres.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .