„Řekli mi: Máme dost zdravejch.“ Právnička s handicapem Ivana Marešová přesto tvrdí, že život je dar

„Svobodu a lásku k ní totiž musíte nosit v srdci a v duši. Já jsem svobodná, protože mi důstojnost a vůli k rozhodování o životě nikdo nedokázal vzít,“ vysvětluje.

Čtěte také

Kapelník The Tap Tap Ornest: Menšiny nejsou upřednostňované. Korektní je, aby nebyly přehlíženy

Pokusů přitom bylo hodně. Vyrůstala totiž v období normalizace, kdy si pro lidi s postižením nikdo neuměl jiný než ústavní život představit.

„Rodičům se tehdy vysvětlovalo, že s dítětem se speciálními potřebami se musí zacházet velmi pečlivě a nejlépe se mu budou věnovat vyškolení odborníci. Takže i rodiče, kteří měli své děti rádi, byli přesvědčováni, že jim prostě neposkytnou správnou péči. V rámci pohodlnějšího života mě chtěli zbavit povinné školní docházky – bylo mi dovoleno, že vůbec nemusím chodit do školy, a když budu, že nemusím psát.“

Bez toho, že bych rozhodovala sama o svém podpisu, bych dnes nedokázala žít.
Iva Marešová

To ale odmítla s tím, že si nikdo nesmí myslet, že je hloupá, když neumí psát. A bylo to přímo vizionářské, hodnotí zpětně: „Bez toho, že bych rozhodovala sama o svém podpisu, bych dnes nedokázala žít.“

S humorem dodává, že rozluštit její podpis je sice kvůli křečím v rukou někdy trochu detektivka, nikomu jinému ho ale nepřenechává.

Každý má nějakou těžkost

Další překážkou bylo studium gymnázia, které musela absolvovat až v Bratislavě. „Všude jinde mě totiž odmítli,“ vzpomíná. Ze středoškolského života si ale nenechala nic utéct a se spolužáky obrážela i diskotéky.

Čtěte také

Úrazem život nekončí, pomáháme lidem vyrovnat se s handicapy, říká zakladatel projektu Cesta za snem

Ivana Marešová je proto dnes zastánkyní inkluze. Ale rozumné, moudré a promyšlené, apeluje. „Ne inkluze pro inkluzi, ale inkluze, která zaručuje individuální přístup.“

Sama dokázala, že život s postižením je možné vzít do vlastních rukou, a to do té míry, že žije ve vlastním bytě a vystudovala vysokou školu. Advokátní zkoušky nicméně složit nemohla. „Tehdy si mě změřili od hlavy k patě a řekli: ‚Promiňte, ale my máme dost zdravejch.‘ Pak jsem dva dny probrečela,“ vzpomíná.

Život je ale třeba vnímat ze správného úhlu pohledu. „Je potřeba myslet na to, co je krásné, dobré a to podporovat. Každý člověk má v životě nějakou těžkost, ale život je dar,“ uzavírá.

Jaký je rozdíl mezi pečovatelem a asistentem? A udělalo se už pro vnímání lidí s postižením dost? Poslechněte si celý audiozáznam Osobnosti Plus Lucie Vopálenské.