„Řekli mi: Máme dost zdravejch.“ Právnička s handicapem Ivana Marešová přesto tvrdí, že život je dar

24. prosinec 2021

Ivana Marešová se narodila s dětskou mozkovou obrnou. I s handicapem se ale naučila bojovat za plnohodnotný život a jako právnička se snaží pomáhat dalším lidem s postižením. „Nejdůležitější je vnitřní svoboda, protože jinou nemáme. Svoboda je koření, bez kterého nemůže život chutnat. Když je člověk tak výrazně handicapovaný jako já, tak to může vypadat, že je mezi svobodou a handicapem kontrast. Ale není.“

„Svobodu a lásku k ní totiž musíte nosit v srdci a v duši. Já jsem svobodná, protože mi důstojnost a vůli k rozhodování o životě nikdo nedokázal vzít,“ vysvětluje.

Čtěte také

Pokusů přitom bylo hodně. Vyrůstala totiž v období normalizace, kdy si pro lidi s postižením nikdo neuměl jiný než ústavní život představit.

„Rodičům se tehdy vysvětlovalo, že s dítětem se speciálními potřebami se musí zacházet velmi pečlivě a nejlépe se mu budou věnovat vyškolení odborníci. Takže i rodiče, kteří měli své děti rádi, byli přesvědčováni, že jim prostě neposkytnou správnou péči. V rámci pohodlnějšího života mě chtěli zbavit povinné školní docházky – bylo mi dovoleno, že vůbec nemusím chodit do školy, a když budu, že nemusím psát.“

Bez toho, že bych rozhodovala sama o svém podpisu, bych dnes nedokázala žít.
Iva Marešová

To ale odmítla s tím, že si nikdo nesmí myslet, že je hloupá, když neumí psát. A bylo to přímo vizionářské, hodnotí zpětně: „Bez toho, že bych rozhodovala sama o svém podpisu, bych dnes nedokázala žít.“

S humorem dodává, že rozluštit její podpis je sice kvůli křečím v rukou někdy trochu detektivka, nikomu jinému ho ale nepřenechává.

Každý má nějakou těžkost

Další překážkou bylo studium gymnázia, které musela absolvovat až v Bratislavě. „Všude jinde mě totiž odmítli,“ vzpomíná. Ze středoškolského života si ale nenechala nic utéct a se spolužáky obrážela i diskotéky.

Čtěte také

Ivana Marešová je proto dnes zastánkyní inkluze. Ale rozumné, moudré a promyšlené, apeluje. „Ne inkluze pro inkluzi, ale inkluze, která zaručuje individuální přístup.“

Sama dokázala, že život s postižením je možné vzít do vlastních rukou, a to do té míry, že žije ve vlastním bytě a vystudovala vysokou školu. Advokátní zkoušky nicméně složit nemohla. „Tehdy si mě změřili od hlavy k patě a řekli: ‚Promiňte, ale my máme dost zdravejch.‘ Pak jsem dva dny probrečela,“ vzpomíná.

Život je ale třeba vnímat ze správného úhlu pohledu. „Je potřeba myslet na to, co je krásné, dobré a to podporovat. Každý člověk má v životě nějakou těžkost, ale život je dar,“ uzavírá.

Jaký je rozdíl mezi pečovatelem a asistentem? A udělalo se už pro vnímání lidí s postižením dost? Poslechněte si celý audiozáznam Osobnosti Plus Lucie Vopálenské.

autoři: Lucie Vopálenská , marz

Související