Regulace či legalizace?

Vládní postoj vychází z premisy, že co nelze zakázat, je třeba alespoň regulovat. Proti takové logice stojí názor, že co je špatné, tolerovat nelze. Kvalifikovat prostituci jako řádnou živnost, jejíž provozovatelé mají platit daně a pojištění, lze pouze za předpokladu, že vláda jasně řekne, že prostituci považuje za dobrou věc, za živnost srovnatelnou třeba s opravou automobilů či bot, tlumočením anebo prodejem suvenýrů. To, že prostituce byla a bude, dostatečným argumentem není. Podobně byli a budou drogy, krade se a kradlo, najímali se a budou se najímat zabijáci. Je to důvodem přiznat živnost dealerům drog, zlodějům či nájemným vrahům? Můžeme říct, že pokud se jich nelze zbavit, měli by alespoň platit daně?

Prostituce, pravda, není zločin, ale bývá kriminálními jevy provázena, a často je provozována nedobrovolně. Tomu by regulace nezabránila. Legalizací by se docílilo leda toho, že by prostituce nebyla tolik na očích. To je ovšem přístup pokrytecký, a pokrytectví by zákonodárci podporovat nepochybně neměli. Rozhodne-li se někdo prodávat své tělo (ať už z nouze, či z donucení), je to čin politováníhodný, na kterém by stát neměl vydělávat. Mluvit o prostituci jako o řemesle je metafora, kterou stát nemůže operovat. Prostituce není řemeslo, ale deviace. To, že ji nelze kriminalizovat, ještě neznamená, že ji musíme akceptovat. Co stát kriminalizovat může, není nabídka, ale poptávka. Ublíží to sice turistickému ruchu, ale snad máme ještě i nějaké památky a hezkou přírodu.