"Reforma" veřejných financí - pohled zdola

Letos jsou to politicko-mediální spory o "reformu", které se tak nemá říkat. Správnější je prý termín "stabilizace veřejných financí". Tady to dění vnímám z pozice řadového občana, tedy jako čtenář, posluchač, divák. Mám při tom neodbytný pocit trapnosti. Mám dost času, a proto přemýšlím, v čem ta trapnost spočívá.

Že si tím kazím čas určený k zotavení? Tak to necítím. K přemýšlení mě vedou dva důvody. Jeden je ryze soukromý a poněkud fantazijní. Jsem tu s vnoučaty. Představuji si, že jsou už větší, že "berou rozum" a že se mě zeptají: "Dědo, o co tam vlastně jde?" Měl bych jim to umět vysvětlit. Srozumitelně.

Druhý důvod mého hloubání už není soukromý, ani fantazijní, nýbrž reálný. Jezdím sem léta, znám tu dost lidí a mluvím s nimi. Ta "reforma" (jíž tak nemáme říkat) je nezajímá. Svůj nezájem dokonce okázale demonstrují mávnutím ruky a stručným pohrdavým komentářem. Nevím, jak by dopadlo mé zkoumání jinde. Obávám se, že podobně. Možná, že se právě zdejším lidem dostalo nevhodného poučení. Probíhá tu totiž dosti zásadní a nákladná rekonstrukce náměstí. Zdejší obec není zámožná. Dozvěděl jsem se, že náklady pocházejí z tzv. "porcování medvěda", do něhož se pustila naše politická elita před posledními poslaneckými volbami. Rekonstruované náměstí bude jistě hezčí. Všichni tu ale vědí, že by jeho dosavadní podoba dobře sloužila ještě nějakou tu desítku let.

Veřejné finance jsou důležité. A cesty, jimiž plynou, jakbysmet. Objevuji vlastně první důvod mého pocitu trapnosti. Téma, na němž také záleží příští osudy země, se nesetkává se zájmem jejích občanů. Místo "nesetkává se se zájmem" bych mohl říci "setkává se s aktivním nezájmem", což je jaksi horší. - Proč to tak je?

Tím se dostávám na půdu čirých hypotéz. Když někoho nezajímá, co se ho přitom do budoucna týká, má na tom určitě nějaký podíl on sám. Příkladem mohou být děti, zejména v pubertě. Lze to snad vztáhnout analogicky i na veřejnost, respektive na její významnou část? Něco takového nemohu vyloučit, ale nesluší se to říkat nahlas. Bylo by to kontraproduktivní. Vzpomínám, jak po veřejné debatě o americkém radaru v jedné obci v Brdech si jistá občanka postěžovala, že představitelé státní moci tam s nimi jednají jako s hlupáky. Přitom - mohu-li věřit médiím - výroky občanů během té debaty mi připadaly jako velmi nekompetentní.

Ne, do tohoto tématu se pouštět nebudu, i když jeho podíl na mém pocitu trapnosti není zanedbatelný. Je tu ostatně ještě jiný aspekt, také významný. - Pokud někoho nezajímá to, co se ho bytostně týká, je tu ještě někdo další, kdo měl jeho zájem probudit, a neučinil tak. Kdo by to měl být?

V tomto směru existuje snad všude jakási společenská samoobsluha. V rámci meziosobní komunikace si lidé nejen notují a odporují, ale také se vzájemně inspirují. Jedni probouzejí zájem o cosi u druhých. Také je informují. A druzí informace přijímají. Bezpečně to funguje, je-li tématem konzumace v nejširším smyslu. Že by si lidé takto vzájemně pomáhali rozumět, jak funguje společnost, jaká je úloha občana a oč jde v reformě? Ne, na to bych nespoléhal.

Chřadnutí komunikace tváří v tvář bohatě vyrovnává ta, jíž se říká nehezky "hromadná", případně "masová". Je jednosměrná. Jejími aranžéry jsou média a jejich prostřednictvím profesionální politici. Zřídka experti, ale ti se v tom aranžmá ztrácejí. Toto je cesta, kudy probudit zájem dezinteresované veřejnosti. - Snad nemusím nosit dříví do lesa. O slabinách mediální a politické kultury v našich pořadech často hovoříme. Proto se vlastně nedivím, když lidé opovržlivě mávají rukou, začnu-li s nimi o tzv. "reformě". Mám ale pocit trapnosti. Zda bych to dokázal srozumitelně vysvětlit odrostlejším vnoučatům? To opravdu nevím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .