Reforma veřejných financí

Náměstek ministra financí pro rozpočet Eduard Janota přitom soudí, že pokud se politikové rychle nedohodnou a nezahájí legislativní změny, nebude možné na příští rok sestavit rozpočet s deficitem nižším, než sto čtyřicet miliard korun, což by bylo ještě o třicet miliard více, než činil schodek letošní. Ten byl ovšem vydáván za výjimečný úkaz, od příštího roku se měl deficit snižovat.

Hlavní obrysy rozpočtu se přitom rodí přinejmenším od poloviny roku předcházejícího a právě do této doby by mělo už být jasno, jak bude reforma vypadat. Ministr financí Bohuslav Sobotka věří, že by se to dalo stihnout. Výsledky nedělního jednání koaličních expertů by se měly promítnout do upravené verze návrhu reformy, kterou vládě předloží do konce května. Pouhý jeden měsíc bude na její posouzení a případné spuštění legislativního procesu.

Začíná to být termín šibeniční i pro případ, že by vládní koalice bez problémů návrh schválila a že by se nevyskytly žádné vážnější námitky. To ale nejspíš předpokládat nelze. Součástí připravované reformy by měly být především změny v oblasti sociálních dávek včetně starobních důchodů. Právě ty tvoří největší část státních výdajů, navíc výdajů povinných ze zákona. Důchodová reforma je záležitost několika let a právě na ni se nebyly schopny dohodnout žádné předchozí vlády. Jak to chce za pár měsíců zvládnout ne zcela sourodá vláda s většinou jednoho poslance, není zcela jasné.

Problémy mohou nastat nejen mezi koaličními stranami. Neúspěch vládě premiéra Špidly a jiné mocenské uspořádání si přejí i mnozí členové ČSSD. Někteří z nich jsou i poslanci křehké vládní většiny. Ti zřejmě nebudou mít velký zájem podporovat reformu veřejných financí z dílny ministra Sobotky a nejspíš jí budou označovat za další ústupek koaličním partnerům.

Neoficiálním lídrem nespokojenců je navíc místopředseda vlády Škromach, též ministr sociálních věcí, který je v levicové vládě, slibující sociální jistoty, tradičně osobou důležitější než ministr financí. Tím spíše, že se škrty mají týkat právě jeho resortu.

Koaliční partneři si naopak budou přát reformu radikálnější, než kterou si dovede představit i samotný Sobotka. Když KDU-ČSL a Unie svobody kandidovaly ještě ve volbách jako koalice, v jejich programu zaujímala reforma veřejných financí jedno z předních míst. Pokud tedy tyto strany nechtějí ztratit zbytek důvěry voličů, musejí radikální reformu přinejmenším prosazovat. Jak se jim to ale bude dařit se silným odporem některých kruhů ČSSD, je možné si živě představit.

Je ostatně typické, že ještě na konci dubna není o reformě jasno. Svědčí to o tom, že koaličním politikům se do kyselého jablka kousnout nechce. Vládu, stojící už tak na vratkých základech, by to mohlo definitivně položit.

Otázka ale zároveň je, co vlastně vládním politikům zbývá, jaký je ještě jejich prostor pro manévrování? Pokud vláda bude spoléhat na to, že problém reformy ještě nějaký čas oddálí, stane se definitivně vládou pouze udržovací, kterou býti nechtěla. Společně s rozpory ve vládních řadách to pak může vést až k tomu, co si už velmi zjevně přejí politikové opozice, tedy ODS a KSČM, k předčasným volbám. Propad podpory vládní strany je v tuto chvíli evidentní, stejně jako nárůst podpory opozice.

Vládnout se musí umět, vzkazoval v jednom ze svých slavných vzkazů z Vysočiny expremiér Zeman svému nástupci při jeho prvním mocenském zaškobrtnutí. Jak to nyní premiér Špidla a jeho vláda dokáže, na tom bude záležet nejen její politický osud, ale i osud jistého konceptu vládnutí, který vzbudil určité naděje. Premiér Špidla a jeho sestava by nyní měli dokázat, že vše, co slíbili, umí nejen vymyslet, ale i realizovat.