Reakce Evropy na vízovou politiku Česka a USA

Začátek nutno hledat u 11. září 2001, kdy si obyvatelé nejsilnější mocnosti světa stírající si z očí prach ze dvou rozbombardovaných newyorských mrakodrapů uvědomili, že jejich země se nachází v nevyhlášené válce. Bezprostřední reakcí bylo tažení do Afghánistánu a takové zpřísnění nejrůznějších domácích a hraničních kontrol, jaké Spojené státy, kde dodnes neznají cosi jako občanské průkazy, dříve nezažily. A protože organizátoři atentátů z 11. září přiletěli přes Atlantik, mezi prvními body jednání s Evropskou unií byl požadavek důkladných kontrol cestujících právě odtud. I když starosti Američanů byly a jsou pochopitelné, přijmout takový požadavek znamenalo především pro země západní Evropy nepohodlí a na nepohodlí se vždy těžko zvyká. Občané Izraele by jistě podotkli, že s nepohodlím důkladných kontrol zavazadel a do detailů jdoucích dotazů na letištích žijí již léta.

Ve Spojených státech mají dost dobrých důvodů, proč si říci, že nepohodlí je pořád slušná cena za větší naději, že po premiéře 11. září nepřijde další repríza. Kdyby Češi důkladněji četli noviny, nemohli by se ani příliš divit rozruchu, který vypukl, když se do této debaty vmísili svou snahou zlepšit pro ně nanejvýš nepohodlný a často pokořující způsob získávání víz do Spojených států. Dalo se tušit, že jejich politici a diplomaté budou těžce prosazovat svou mezi úskalími evropské soudržnosti a atlantické vzájemnosti. Už z lehce načrtnutého předběžného účtu muselo být zřejmé, že vláda premiéra Topolánka má na své straně dva jasné a pochopitelné důvody. Zaprvé, dosavadní praxe v udělování amerických víz českým žadatelům byla vzhledem k tomu, že ze Spojených států se k nám mohl vydat kdokoli s americkým pasem kdykoli si smyslil, politicky čím dál méně obhajitelná. Leckdo se smíří s tím, že se při příletu do New Yorku musí před imigračním úředníkem zout z bot a zpovídat se jako školák před tabulí. Ale jak hájit systém, jehož pravidla jsou utajena a výsledek nejistý?

Zadruhé, dokud se Češi nerozhoupali, byly tu stojaté vízové vody, v nichž se pouze tu a tam ozvalo šplouchnutí, když Američané dávali najevo, že chtějí kontroly pasažérů z Evropy zpřísnit a když se z Bruselu, Berlína, Paříže či Říma ozývalo, že není kam spěchat a že chtějí-li Američané větší přísnost, musí i oni při cestách do Evropa počítat s větším nepohodlím. Rozehrát partii na základě dvou popsaných důvodů chtělo kus kuráže.Dalo se čekat a také se to potvrdilo, že Washington, přestože chtěl v době jednání o radarové základně udělat vůči Praze vstřícný krok, měl a má daleko více důvodů pokusit se prosadit takovou podobu bezvízového styku, která by co nejvíce zajišťovala americké bezpečnostní zájmy. A to nejen kvůli Česku. V druhém, ale neméně důležitém plánu byl fakt, že chystaná dohoda poslouží jako vzor pro další země Evropské unie, které o bezvízový styk usilují, a jako nástroj pro zpřísnění dosavadních podmínek vůči těm zemím Evropské unie, jejichž občané cestují do Spojených států mnohem pohodlněji než občané čeští. Češi si zvolili sólojízdu ozývali se kritici nejen v Bruselu. Kdyby za rohem už už vykukovala lepší dohoda vyjednaná s celou unií za zády, měla by Topolánkova vláda nyní na hlavě notnou hroudu másla. Taková dohoda však za nejbližším a možná, že ani za dalším rohem nevykukuje. Proto je durdění "starých" členů unie trochu pokrytecké a mezi "novými" členy jsou přinejmenším v Pobaltí a na Slovensku zvědavi, jak bude vypadat mustr, který pro ně a bez nich dojednávají Češi. O to je odpovědnost Topolánkovy vlády větší: Ať chce, či nechce, nejedná pouze za sebe. Už jen za tu kuráž zaslouží pochvalu. Měla by však na rovinu přiznat, že čeští občané to možná budou mít při cestě do Spojených států snazší, ale že vydat se na let do New Yorku či Los Angeles určitě nebude tak jednoduché a snadné jako cestovat po Evropě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .