Reaguji na kolegu Čulíka

15. březen 2005

Kolega Čulík se nedávno v tomto pořadu zamýšlel nad mediální režií aféry premiéra Grosse. Fakta, na něž poukázal, zůstávají fakty. Otázky, které kladl, zůstávají důvodnými otázkami. Zvláštnosti politického vzestupu nynějšího premiéra jsou známy už dlouho. Proč je média vybalila právě teď? Proč tak vehementně zdůrazňují nelad nakupený kolem pana Grosse a jen tak ledabyle zmiňují nelad třeba kolem pana Kalouska nebo pana Tlustého? Nemá traktování případu Gross některé známky účelové, tedy záměrně cílené kampaně?

Kolegovy otázky nelze předem odmítnout. Ano, může jít o rafinované tažení, jehož pohnutky nám unikají. Politické síly, které chtějí zůstat skryty přece existují. Některým z nich může vadit slibný pohyb v ČSSD, v níž se formuje plaché úsilí vytvořit z ní moderní levici, která chce řešit problémy naší společnosti racionálněji, a tím může uspět. Ony skryté síly si mohly vyhlédnout nejzranitelnější místo naší nezralé levice - a udeřit.

Pokládám takový scénář za možný, ale nikoli za jediný možný. O dějinný úspěch se často pokoušely různé scénáře, ale výsledkem býval buď jejich amalgám, anebo o něm rozhodly okolnosti, jejichž význam nebyl předem doceněn.

Kolegova charakteristika stylu většiny našich medií je výstižná. Jejich cílem je obstát na trhu, tedy upoutat. Neoslovují racionalitu, nýbrž emotivitu, často pavlačovým způsobem (stačí si všímat titulků). Hranice mezi bulvárem a nebulvárem je u nás velmi neostrá. Vyhovuje to ostatně společenské objednávce. Vždyť občané nejvíce sledují TV Nova a kupují hlavně Blesk. Suverénním tématem médií je hit, trhák, skandál, a jeho rozmazávání. Premiérovy trampoty jsou sice dlouho známy, ale objev, že jeho rodinný rozpočet souvisí s provozem nevěstince, mohl být náhodnou vymožeností novinářské investigace. Pak se stal zákonitě hitem. Dostat se do hledáčku někdo jiný, dopadl by stejně.

Ve hře je ještě jiná okolnost, důležitější. Označit vztah většinového veřejného mínění k naší politické reprezentaci slovem nespokojenost je málo. Spíš bych řekl zlobná otrávenost. Nemá určitého stranicko-politického adresáta, míří "napříč". Pan Gross byl sice dlouho miláčkem veřejnosti, ale pozor. Říkávalo se kdysi, že "panská láska po zajících běhá". Platí i o veřejných sympatiích, že jsou hlučné, ale nehluboké. Obecenstvu v římském koloseu stačilo málo, aby palec mířící vzhůru obrátilo dolů a příslušný gladiátor propadl životem.

Může tomu být tak, že se pan premiér, dříve oblibovaný, stal vedením své domácnosti (když vyšlo najevo) v tu ránu hromosvodem oné zlobné otrávenosti, která má sama o sobě cíl mnohem méně určitý. Vždyť si ten malér dlouho připravoval, i když bezděčně. Nikdy nezosobnil tzv. "silný názor". Pokaždé promlouval nikoli tak, aby sdělil něco významného, ale tak, aby se to "hodilo". V jeho straně rostlo konfliktní napětí, ale on se snažil si to s nikým nerozházet. Byla to jeho neurčitost, nevybarvenost, která ho činila tzv. přijatelným, a on stoupal. A když se dostal do úzkých, byl ochoten nabídnout ODS, hlavnímu rivalovi své strany, úlitbu v podobě změny volebního zákona, která by dnes tu jeho stranu odstavila na vedlejší kolej.

Bída je, že ti, kdo chtěli učinit ČSSD stranou, která má co říci, vsadili zrovna na něho. I když do ní není moc vidět, je znát, že stranická podpora vlastního předsedy je dvojí. Přímočarý pan Škromach sází na potřebu stranické prestiže. "Když se vám to, lidovci, nelíbí, vypadněte!" Tomu lid rozumí. Pánové Zaorálek a Sobotka se všelijak kroutí. I tomu lze rozumět, ale je to složitější.

Zkrátka: kolega Čulík naznačuje možnost záměrné rafinované snahy odrovnat ČSSD. Připomínám jinou možnost, tu, kterou vyjadřuje přísloví "tak dlouho se chodí se džbánem, až se ucho utrhne". Kolegův výklad je možná pravděpodobný. Ten můj pokládám za jistý. I když jím ten jeho není vyloučen.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio