Radujme se z každého dne, říká ukrajinská archeoložka. Děti s ní natáčely Příběhy našich sousedů

Skoro čtyři tisíce žáků a studentů, 700 učitelů ze 700 základních a středních škol z celé republiky se v roce 2022 zapojilo do projektu Příběhy našich sousedů. Žáci měli za úkol během několika měsíců zdokumentovat jeden konkrétní lidský osud a zpracovat ho do reportáže. Pamětníci dětem vyprávěli o druhé světové válce, kolektivizaci, o válkách v Jugoslávii a na Ukrajině.

Příběhy našich sousedů je projekt neziskové organizace Post Bellum, která potřebuje pravidelnou finanční podporu. Jak pomoci projektu pro základní a střední školy najdete zde.

Seděl s pistolí na chodbě a bránil rodinu

Výjimečný příběh objevili a zpracovali žáci ze základní školy Smolkova z Prahy 12. Natočili vzpomínky lékaře, chirurga, který pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole. Edib Jaganjac pochází z Bosny a Hercegoviny.

Edib Jaganjac v nemocnici Motol

Edib Jaganjac se narodil v roce 1957 v Sarajevu. Ve 28 letech se oženil, manželům se narodila dcera Sára a Nina. Pět let studoval chirurgii na lékařské fakultě v Sarajevu.

Dne 6. dubna 1992 začalo obléhání města srbskými vojsky: „První dny války před mým barákem chodily srbské jednotky, které zrovna někoho zabily. A jdou k nám. Já jsem tam, moje žena, moje děti, takže jsem dal ženu a děti do pokoje na obrácenou stranu od ulice. Vzal jsem pistoli, sednul jsem si na chodbu před dveřmi a řekl jsem si, že když někdo přijde, tak ho zastřelím. Zabijí mě, ale nezabijí moji rodinu jen tak zadarmo,“ popisuje dramatické chvíle prvních dní války.

Edib Jaganjac s žáky

Rodina měla obrovské štěstí a nikdo je v domě neobjevil. Jeho manželce s dětmi se podařilo dostat z města a utekli do Srbska. Během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995) se Edib Jaganjac stal styčným důstojníkem ministerstva zdravotnictví a s obrovským nasazením pracoval jako chirurg v nemocnici v Sarajevu. Zachránil tu mnoho lidských životů.

V letech let 1993 až 1995 spolupracoval s českou humanitární organizací Člověk v tísni. Téměř dva roky neopustil budovu nemocnice. Během tohoto období mnohokrát zažil bombardování. Edib Jaganjac v roce 1993 Sarajevo opustil a se svojí rodinou se setkal až v Praze, kde od té doby žijí. Řád milosrdných bratří mu v roce 2019 udělil Cenu Celestýna Opitze za celoživotní službu lékaře, a zvláště za obětavé nasazení všech svých sil v sarajevské nemocnici v 90. letech během tamní války.

Rudoarmějka ukradla mrkací panenku

Žáci s manželi Fassmannovými

Žáci ze strančické základní školy vyzpovídali skoro 90letou Jaromíru Fassmannovou. I ona před mnoha lety navštěvovala jejich školu ve Strančicích. Vzpomínala na svoji spolužačku a kamarádku Evu Roubíčkovou. Jednou ve třídě Eva prohlásila, že druhý den už nepřijde do školy. Pak ji viděli na ulici s malým kufrem a panenkou, zamávali si, ale už se nikdy v životě neviděli.

Eva Roubíčková, dívenka z židovské rodiny, nastoupila do transportu a nadobro zmizela kdesi v nacistických koncentračních táborech. Jaromíra Fassmannová dětem vyprávěla o květnovém povstání v roce 1945. Z venku slyšeli střelbu. Pak se k nim nastěhovalo asi čtyřicet rudoarmějců. Rodina jim uvolnila tři pokoje. Ruští vojáci se prý chovali srdečně a slušně, zvali je na společné jídlo, které si vařili z potravinové pomoci UNRRY. Rodina však vždy společné jídlo odmítla.

V první třídě (školní rok 1939/1940), Jaromíra Fassmannová ve druhé řadě první zprava

Jejich dvouměsíční soužití probíhalo bezproblémově až do chvíle, kdy jí jedna z vojaček jménem Valja ukradla panenku. Při odchodu si Valja vzala její nejmilejší mrkací panenku, kterou dostala od rodinných přátel. Protože otec paní Fassmannové věděl, že panenka patří jeho dceři, zeptal se přede všemi Valji, zda má svolení panenku si odnést. Paní Fassmannová panenku nakonec Valje věnovala. Otec paní Fassmannové pocházel ze sedlácké rodiny. Její strýc odmítl odevzdat majetek do JZD, statek jim byl nakonec zabaven.

Maminka se narodila v USA v Clevelandu, kde část její rodiny žila. Právě to byly důvody, proč komunistické úřady dívce s takovými „kádrovými předpoklady“ nedovolily podat si přihlášku na vysokou školu. Na přímluvu známého se dostala do kurzu laborantů v Praze na Bulovce. Až do penze pracovala v různých nemocnicích na místě kvalifikovaného laboranta. Za svými příbuznými v USA se podívala až po roce 1989. Je členkou Sokola.

Pomoc druhým pomáhá i nám samotným

Žáci z pražské Základní školy Zárubova vyzpovídali šestatřicetiletou archeoložku Viktorii Čisťakovou, která pochází z Ukrajiny. Narodila se v roce 1987 v přístavní Oděse, její tatínek byl námořníkem.

Viktoria Čisťakova na Krymu v Sevastopolu v roce 1988

Po rozvodu rodičů se s maminkou, vystudovanou specialistkou IT se zaměřením na jaderné technologie, přestěhovala za příbuznými do Enerhodaru v Záporoží. Město je proslulé jednou z největších jaderných elektráren na světě. V současné době toto místo stále okupují Rusové.

Maminka se s dcerou později přestěhovala kvůli práci a studiu do Prahy: „Byla jsem hrozně smutná, že opouštím svou rodinu. Nějaké slzy dokonce ukáply, když jsme odjížděli. Neuměla jsem češtinu, odjížděla jsem do neznáma. Ale zároveň jsem asi dobrodružnější povaha, takže jsem se těšila na něco nového,“ vypráví Viktorie žákům deváté třídy, kteří se jí zeptali, jestli byla překvapená ruským útokem.

Podle ní rusko-ukrajinské vztahy byly velmi napjaté už před anexí Krymu v roce 2014. Ta ji ale úplně nepřekvapila: „Krym je velmi specifické prostředí. Je opravdu ruskojazyčný, prostě samostatné území, které sice podléhá pod správu Kyjeva, ale má spoustu výhod, co se týče kulturního sebeurčení nebo i ekonomického, hospodářského. Proto mě to překvapilo, protože jsem si říkala, tak co chtějí víc?!“

Viktoria Čisťakova v ukrajinském Enerhodaru v roce 2016

Viktoria se aktivně zapojuje do pomoci Ukrajině: „Upřímně řečeno, šok z té války byl natolik strašný, tak intenzivní, že mě to hluboce zasáhlo. Nejsem ten citlivý typ člověka, ale zrovna tohle mě semlelo od A do Z, překroutilo celý můj život naruby, v co jsem věřila a v co jsem doufala nebo v čem jsem vyrůstala, protože jsem z ruskojazyčné rodiny, mám ráda ruskou literaturu, ale tohle bylo něco, co mě semlelo. A na Ukrajině mám rodinu, babičku, taťku.“

Viktorie Čisťakova říká, že když se rozhodla pomáhat druhým, vlastně pomáhá i sama sobě. „Ta pomoc dobrovolníků, tak to bylo něco, co mi dokázalo aspoň trošku pomoci v těch prvních měsících se s tím vyrovnat. Protože nejsem voják, bohužel, nejsem lékař, nemohla jsem tam jít bojovat nebo jinak se zapojit do odboje, protože už mám české občanství, tak jsem jela na hranice pomáhat uprchlíkům překládat.“

S manželem organizuje charitativní sbírky a aukce pro ukrajinskou ambasádu. Za výtěžek se pořídilo například vybavení pro armádu. Na závěr se jí žáci ptali, jestli si díky válce něco zvláštního uvědomila? „Radujme se z každého dne, to mě ta válka opravdu naučila,“ říká Viktorie Čisťakova.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio