Rádio Svobodná Evropa - mýty a realita

Jenže právě svobodné slovo je největším nepřítelem všech režimů, které stojí a padají se lží a přetvářkou. Jak se ukázalo například při atentátu na mnichovskou budovu RSE v roce 1981, při kterém byli vážně zraněni tři z mých tehdejších kolegů, neštítily se tyto režimy nikdy žádných prostředků. A neštítí se jich samozřejmě ani dnes. Proto se nová budova Rádia Free Europe na Hagiboru podobá nedobytné pevnosti a ničím už nepřipomíná prostředí, ve kterém jsem před pětatřiceti lety v Mnichově začínala. Tenkrát seděla ve vrátnici jedna přívětivá teta a krátila si čas pletením. Když to po atentátu v roce 1981 zjistili bezpečáci z Washingtonu, kteří přijeli naše zabezpečovací systémy zkontrolovat, málem omdleli. Kolem komplexu jednopatrových budov na kraji mnichovské Anglické zahrady vyrostla vysoká zeď s monitorovacími kamerami.

Dnes hlídá kampus katedry mediálních studií mnichovské university, ve který se opuštěné mnichovské sídlo RFE přeměnilo. Vystěhovávání se ovšem dělo postupně, přičemž vystěhování je nepřesný výraz: vysílání v Mnichově byla totiž postupně rušena a znovu zakládána: Nejdřív zmizela z Mnichova vysílání do středovýchodní Evropy. Některá- jako například maďarské- zcela bez náhrady. Jiná- konkrétně polské a české- dostala startovací kapitál a měla se pokusit postavit svou existenci na novou bázi v zemích původu. Povedlo se to jenom českému vysílání- a to především díky vstřícnosti Českého rozhlasu, který poskytoval českému vysílání RSE během let základnu, z níž se vyvinula stanice, kterou právě posloucháte: ČRo6.

Někdejší mateřská loď, Radio Free Europe, mělo ovšem jinou historii: v roce 1994 se ve Washingtonu vážně řešilo, co s s ním. Ve světě převládal porevoluční optimismus a na druhé straně Atlantiku se zdálo, že strkat peníze amerických daňových poplatníků do projektu, spjatého se studenou válkou, nelze dál zodpovědět.

Byli to především Václav Havel a tehdejší ministr vnitra Jan Ruml, kdo přesvědčili amerického prezidenta Clintona, že zrušit RFE, která tenkrát vysílalo a dodnes vysílá například do Ruska, do Čečenska nebo do válkou zmítané Jugoslávie, by nebylo rozumné. A nabídli, že se stanice může přestěhovat do Prahy do budovy federálního shromáždění za symbolické nájemné. Konkrétně tomu ovšem tenkrát musela požehnat česká vláda a vyjednával to Igor Němec jako šéf jejího úřadu.

Zda bylo všem zúčastněným jasné, do čeho se to vlastně pouštějí, je ale otázka. Faktem je, že nejpozději při prvních informacích tajných služeb o eventuálním riziku teroristických útoků bylo zřejmé, jak improvizovaný je alternativní scénář, pokud vůbec nějaký existoval: na obstarožní obrněné vozy, které zatarasily křižovatku nad muzeem a stály pod nimi kýble na vytékající olej, si pamětníci možná ještě vzpomenou. Po 11. září je nahradily betonové zátarasy a další dopravní omezení, která pražští automobilisté trpělivě snášeli dalších osm let. Zároveň se hledal pozemek pro novou budovu RFE na méně exponovaném místě.

Teď se v centru Prahy vrátí život do normálních kolejí a jisté je, že v budově někdejšího FS nebude ani vietnamská tržnice, ani další luxusní nákupní centrum, což po rozdělení Československa reálně hrozilo. Budovu dostalo Národní muzeum a nezbývá mu než přát, aby s ní naložilo stejně úspěšně jako to v Mnichově s bývalým sídlem RFE udělala tamní universita. Podstatné přitom je, že RFE v Česku zůstává. A to nejen kvůli ideálům, které ztělesňuje. Je také - a především - symbolem zcela konkrétní transatlantické vazby mezi Prahou a Washingtonem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .