Putinova popularita

Sociologové se domnívají, že prezident se nemusí ničeho bát. Občasnému poklesu popularity se nevyhne žádný politik. Prudký pokles voličských preferencí krátce po Putinově už druhém vítězství v ruských prezidentských volbách však nutí k zamyšlení.

Podle moskevského odborníka Dmitrije Oreškina prezidentovi ubývá příznivců proto, že v prvním období vlastně nic zvláštního nedokázal. Ekonomický růst a stabilizace poměrů po dlouhém desetiletí jelcinského chaosu prostě není pro voliče tak atraktivní nebo už přestal zabírat. Politoložka Olga Krištanovská si zase myslí, že Putin se za poslední čtyři roky doslova odtrhl od mas. On a jeho okolí prý žije v dostatku a přepychu, zatímco, život obyčejných lidí je stále svízelnější.

Skutečně podstatným důvodem pádu Putinovy popularity by ale mohlo být právě probíhající rušení plošných sociálních výhod, které budou nahrazeny adresnými finančními kompenzacemi. Na nejrůznější slevy ve službách, dopravě a podobně byly ze sovětské epochy zvyklé velké části společnosti. Ty dnes pochopily, že sice skromné, ale přece jen výhody jim někdo vezme, a ten někdo že se jmenuje Vladimir Putin.

Některé Putinovy kroky z poslední doby mohou pracovat jak pro něj, tak proti němu. Z této kategorie si připomeňme například nedávné rozhodnutí změnit nápis na kamenné plastice u hrobu neznámého vojína z opravené podoby Volgograd na původní Stalingrad. Tento krok bychom samozřejmě mohli chápat jako nápravu jistého zbytečného historického lapsu, vyrůstajícího před téměř padesáti lety ze snahy osvobodit společnost z okovů stalinismu. Sovětští tradicionalisté si však tento Putinův tah budou vysvětlovat jako návrat ke starým dobrým časům, kdy byl jedinou mírou všech věcí vědecký světový názor. Zhruba totéž lze říct o jiné, na první pohled nesouměřitelné epizodě.

Pan prezident se rozzlobil na ruské fotbalisty, že při hraní státní hymny nezpívají, nýbrž žvýkají. To si prý mají odpustit. Prezident může v tomto případě samozřejmě mít pravdu, ale jen těžko si lze představit hlavu skutečně demokratického státu, která by svým sportovním hvězdám činila podobné výtky. A zase - autoritářství se v Rusku nosí a je možné, že Putinovo nevraživé okřiknutí skupiny bohorovných kolohnátů mu připíše spíš pozitivní než negativní body. Totéž platí o úloze Kremlu v procesu s Michailem Chodorkovským či o dnešním Putinově protišpionském výlevu.

Ostatně - co dnešní Rusové preferují, zda stát skutečně demokratický, nebo naopak autokratický, ukáží už nejbližší necelé čtyři roky neboli zbytek Putinova druhého a podle ústavy posledního prezidentského období. Této okolnosti je si Vladimir Vladimirovič jistě vědom a právě podle toho se zachová. Rusko roku 2008 bude podle všech známek státem ještě autoritářštějším než je ten dnešní. Pro ruskou budoucnost pak bude rozhodující, jaké procento Rusů bude případné příští osvícené despocii nadšeně tleskat a zda v Rusku vůbec budou lidé, kteří by byli ochotni a schopni se jí postavit.