Ptačí chřipka a volně žijící ptáci

Podobná situace se opakovala v letech 1999-2001 v Itálii, kde bylo v rámci preventivních opatření utraceno přes 13 milionů kusů domácí drůbeže. Kmen chřipkového viru v současnosti sužující asijské země se poprvé objevil v Hongkongu v roce 1997. V posledních dvou letech se pak lokální epidemie objevily v Thajsku, Jižní Koreji, Kambodži, Laosu, Indonésii, Japonsku, Číně, Mongolsku, Kazachstánu a v několika oblastech Ruska. Za oběť této vlně virového onemocnění padly již miliony kusů domácí drůbeže a tisíce jedinců volně žijících ptáků. Příčinou tak vysokých čísel však není vždy přímo jen vlastní virus - vedle chovů, ve kterých byly prokázány, byť jednotlivé případy onemocnění jsou z preventivních důvodů likvidovány za přísných veterinárních a hygienických opatření, došlo v několika případech i k poněkud neuváženému vybíjení volně žijících ptáků. Ptačí chřipka primárně postihuje ptáky, nicméně její hlavní nebezpečí se skrývá ve schopnosti přenosu na člověka.

Podle Světové zdravotnické organizace bylo v Asii v souvislosti s ptačí chřipkou doposud laboratorně potvrzeno 113 případů nákazy, z nichž 58 skončilo úmrtím - ve většině případů se jednalo o lidi, kteří pravidelně přicházeli do styku s nakaženými ptáky v umělých chovech drůbeže. Přes nemalé úsilí však zatím není jednoznačně potvrzeno, jak se tato nemoc šíří. V odborných i novinářských kruzích se tak pravidelně objevují diskuse na téma volně žijících tažných ptáků coby přenašečů ptačí chřipky. Katastrofický scénář předpokládá možnost nákazy tažných ptáků od nemocných kusů drůbeže v nechráněných chovech a následném zavlečení viru do stovek či tisíce kilometrů vzdálených oblastí. Na základě současných znalostí o patogenitě a přirozeném výskytu jednotlivých kmenů virů ptačí chřipky a jejich vlivu na divoké ptáky, na základě znalostí tahových schémat jednotlivých druhů ptáků a na základě doposud provedených laboratorních i terénních studií je možné říci, že tato varianta je krajně nepravděpodobná, nicméně vzhledem k plasticitě a vysoké míře mutagenity virů ji do budoucna není možné vyloučit.

Viry způsobující takzvanou ptačí chřipku se vyskytují podobně jako viry lidské chřipky v mnoha podtypech a kmenech, které se navzájem liší mimo jiné i mírou patogenity (schopností vyvolat onemocnění). Přirozeným rezervoárem ptačí chřipky jsou ptáci, nicméně stejné viry byly zjištěny i u kytovců, ploutvonožců a kunovitých šelem. Četnost výskytu chřipkového viru v populacích divokých ptáků je relativně nízký a virus ve většině případů nevyvolává samotné onemocnění - jedná se o kmeny chřipkového viru o nízké patogenitě (LPAI). Rozsáhlá studie, v rámci které bylo testováno 21 tisíc volně žijících ptáků 88 druhů, zjistila, že nejčastěji se viry ptačí chřipky vyskytují u vrubozobých (15,2 % testovaných jedinců), pěvců (2,9 %) a dlouhokřídlých (2,2 %). V rámci jednotlivých skupin pak byly nejčastějšími nositeli viru různé druhy racků a kachny divoké, přičemž vyšší procento výskytu bylo zjištěno u jedinců vypouštěných z umělých chovů, než u jedinců pocházejících z volné přírody. Jiná studie publikovaná v roce 2004 v prestižním časopise New Scientist analyzující 6 tisíc divokých ptáků z Hongkongu uvádí pouze jednoho jedince pozitivního na virus ptačí chřipky.

Laboratorními pokusy bylo navíc zjištěno, že serotypy virů izolovaných z volně žijících ptáků bezprostředně nezpůsobují propuknutí ptačí chřipky u domácích ptáků. Domácí drůbež ohrožují vysoce patogenní kmeny podtypů H5 a H7 chřipkového viru typu A, které podle genetických rozborů vznikají mutací kmenů o nízké patogenitě až u samotné drůbeže (vysoce patogenní ptačí chřipka - HPAI). U volně žijících ptáků jsou tyto kmeny extrémně vzácné. V poslední době nejnebezpečnější kmen způsobující úhyny domácích ptáků je označován jako H5N1. Z doby do roku 1997, kdy byl poprvé zjištěn u drůbeže, je znám pouze jeden případ výskytu u volně žijícího ptáka. V posledních letech se těchto nálezů objevilo víc - sokol stěhovavý v Hongkongu, zejezobi asijští v Thajsku, vodní ptáci v Číně (v tomto případě se jednalo o epidemii, kdy na jezeře Qinghai během krátké doby uhynulo přes 1000 jedinců různých druhů) a případ ze začátku srpna, kdy na dvou jezerech v severním Mongolsku uhynulo 89 vodních ptáků různých druhů. Kromě mongolského případu se ale s největší pravděpodobností vždy jednalo o nákazu od domácích ptáků žijících v dané oblasti (schopnost přenosu drůbež - volně žijící pták byla již několikrát prokázána).

Vysoce patogenní kmeny ptačí chřipky, jako je H5N1, jsou totiž pro volně žijící ptáky stejně nebezpečné jako pro ptáky domácí - virus u svého hostitele rychle vyvolává onemocnění, které následně vede k úhynu. Divocí ptáci, ze kterých byl tento smrtící kmen izolován, byli již nemocní nebo mrtví. Navíc není znám případ, kdy by byl kmen H5N1 nalezen u zdravého divokého ptáka. Na základě těchto poznatků se odborníci domnívají, že je velice nepravděpodobné, aby tito ptáci mohli sloužit jako vektor pro přenos onemocnění na dlouhé vzdálenosti během migrace. Tah je sám o sobě energeticky náročná záležitost a úspěšně jej dokáží podstoupit jen zdraví ptáci. H5N1 působí tak rychle, že ptákům nedává příliš času odletět do oblastí příliš vzdálených od místa, kde se nakazili. V tomto ohledu je výjimečný výše popsaný případ hromadné nákazy volně žijících ptáků v Mongolsku. Podle odborníků tento případ poukazuje na nový, dosud neznámý vektor přenosu vysoce patogenního viru na velké vzdálenosti, ptáci jsou přitom vnímání spíše jako oběti viru než jeho přenašeči.

Znalosti migračních schémat volně žijících ptáků (trasa, časový průběh tahu, migrační zastávky) získávané dlouhodobým studiem umožňují srovnání s časoprostorovým schématem šíření ptačí chřipky v domácích chovech. V prosinci 2003 vypukla epidemie ptačí chřipky v Jižní Koreji. Když se v lednu 2004 objevila ve Vietnamu a v únoru v Indonésii, byli jako jedni z hlavních viníků označování divocí ptáci. Časoprostorový posun nemoci však neodpovídá žádnému migračnímu schématu žádného z divokých tažných ptáků - k přenosu tedy muselo dojít prostřednictvím transportů nakažených domácích ptáků nebo prostřednictvím nějakého jiného, doposud neznámého vektoru. Ani v jiných případech doba propuknutí epidemií většinou neodpovídala době, kdy v dané oblasti táhnou ptáci.

Vlastní velkochovy s vysokou koncentrací ptáků jsou živnou půdou pro šíření chřipkového viru, který se přenáší slinami, sekrety z nozder a trusem. Chovy domácí drůbeže jsou také prostředím, kde dochází k přenosu nákazy na člověka, i když ne ve všech případech byl zdroj nákazy jednoznačně identifikován. Laboratorně doložen však není jediný případ přenosu ptačí chřipky na člověka z volně žijících ptáků.

Ptačí chřipka ve své nebezpečné podobě, jak se již několikrát ukázalo, je reálným nebezpečím, které nesmí být podceňováno. Jejímu studiu a preventivním opatřením je věnováno zvyšující se množství materiálních i finančních prostředků. Role volně žijících ptáků v šíření vysoce patogenní formy ptačí chřipky však doposud není jednoznačně objasněna, navíc je zapotřebí mít na paměti plasticitu biologických systémů, kdy výsledky jedné studie mohou záhy přebít výsledky studie následující. Na základě poznatků, které jsou k dispozici nyní, v září 2005, se odborníci včetně zástupců Světové zdravotnické organizace (WHO), Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a Světové organizace pro zdraví zvířat (OIE) shodují, že jakákoliv kontrola ptačí chřipky u volně žijících ptáků není proveditelná a že je vysoce nepravděpodobné, aby vybíjení jakýchkoliv divokých ptáků mohlo zastavit její šíření.