Psychoterapeut o traumatu dětí z Ukrajiny: Ať koukají na horory nebo si hrají na válku, je to léčivé

Především malé děti nevnímají pocit bezpečí přes hmotné věci, jako je třeba postel a teplé jídlo, nejdůležitější je pro ně blízký člověk.

„Jako rodiče máme určitou úlohu a to, že bychom měli dítěti vytvářet ten přístav bezpečí a jistoty,“ říká dětský psychiatr Václav Mertin. „Takže pokud dítě má vedle sebe své rodiče, kteří se třeba taky bojí, ale cítí z nich nějakou jistotu, pak to neprožívá tak hrozivě. Ale je přirozené, že se bojí.“

Pokud má dítě vedle sebe své rodiče, kteří se třeba taky bojí, ale cítí z nich nějakou jistotu, pak to neprožívá tak hrozivě.
Václav Mertin

Situace ukrajinských rodičů, přesněji matek, které se svými dětmi uprchly před válkou do České republiky, je ale velmi složitá, protože i ony samy mají za sebou častokrát zážitky, se kterými si neví rady.

Čtěte také

Když je bolest tak veliká, že ji nejste schopni vstřebat, vzniká trauma, popisuje psychiatr Rektor

„Pro ně je úplně strašně důležité si uvědomit i své vlastní emoce, protože dítěti nemůžete dát pocit bezpečí a regulovat jeho emoce, když to máte zablokované uvnitř a nevíte, co vlastně zažíváte,“ vysvětluje psychoterapeut Peter Pöthe a přibližuje pocity, které ukrajinské matky mohou prožívat.  

„Lítost, vztek, smutek a samozřejmě strach. Mají zároveň velký pocit viny z toho, že přežily a jsou tady. A také stud, že přijímají a potřebují pomoc.“

Čím víc děti budou teď fungovat, tak tím to může být horší později.
Peter Pöthe

V projektu Terapie příchozích ukrajinským maminkám Pöthe vysvětluje, že taková reakce je normální, a nabízí cesty, jak se s ní vyrovnat, protože je to důležité pro jejich děti.

Čtěte také

Neříkejte, že to bude dobré. Lepší je lidem z Ukrajiny naslouchat a vyjádřit účast, radí psychiatr

„Aby se teď prostě netvářily, že je všechno v pořádku, aby dávaly najevo své emoce, aby děti mohly třeba plakat. Protože čím víc děti budou teď fungovat, tak tím to může být horší později,“ upozorňuje Pöthe, že se u dětí může rozvinout posttraumatická stresová porucha. Proto je důležité sledovat, jak reagují, jestli se nepropadají do pasivity nebo naopak agresivity, což se například u batolat může projevovat pláčem.

„Řešil jsem případ dvouleté holčičky, která pořád plakala, že tady nechce zůstat sama s babičkou, že chce být s mámou, která ale musí do práce,“ nabízí příklad z praxe. „Já si myslím, že když jsou tady měsíc, tak u dvouleté holčičky a u mladších děti je na místě, aby ty maminky byly s nimi, aby to zažívaly s dětmi. Ale bohužel to není vždy možné.“

My to zvládneme

S dětmi je potřeba o situaci mluvit, samozřejmě adekvátně jejich věku i zkušenostem, i  když některé věty jsou podle Václava Mertina stejné pro všechny: „Musí tam být to, že já, jako rodič, jsem s tebou a my to zvládneme. Že se tím popereme, to je to podstatně, co dítě potřebuje slyšet.“

Starší děti koukají na horory, ty malinké poslouchají pohádky. Přes to prožívají emoce, které rodič může zregulovat tím, že dítě uklidní.
Peter Pöthe

Dětská fantazie je totiž úžasná a nápady dětí jsou pro nás dospělé někdy naprosto nepochopitelné. „Nějaká maminka se mě ptala, jestli je v pořádku, že se její dcera dívá na horory a pak se bojí. Řekl jsem jí, že to je v pořádku, protože ona potřebuje řešit ten svůj stav přes cizí postavu,“ přibližuje další z příkladů psychoterapeut Peter Pöthe.

Čtěte také

Mnoho dětí pláče, protože je nikdo neslyší. Nebuďte druhé naštvané dítě, radí rodičům lektorka z Nevýchova.cz

„Starší děti koukají na horory, ty malinké třeba poslouchají pohádky a přes to prožívají  emoce, které rodič může zregulovat tím, že je uklidní.“

Důležitým pomocníkem je podle něj hra, protože zapojuje fantazii. „Já myslím, že je úžasné, když si děti hrají na válku, protože hra je bezpečná a v té fantazii mohou zastřelit vojáka, který jim rozbombardoval dům. A to je strašně léčivé.“

Jazyková bariéra zatím většinou brání individuálním konzultacím. Častokrát ale pomůže, když si pár ukrajinských maminek bude o svých pocitech vzájemně povídat.

Poslechněte si i další vědecké reportáže, provází jimi Jan Burda. 

Uslyšíte, že plýtvání s potravinami je pro lidi důležité téma, a když se na ně pozitivně působí, tak dokážou objem vyhozeného jídla snížit. Čím jsou české mozaiky ze skla a keramiky, které vznikaly v době socialistického realismu, tak jedinečné a jak je restaurovat?