První rok nejúspěšnějšího premiéra

Značnou část své popularity Fischer získal nepochybně tím, že se drží mimo stranickou politiku, a není tedy pochyb, že to dělá velmi obratně. Není ale pochyb o tom, že občané oceňují i některé další výkony, jak dokazuje druhá návštěva amerického prezidenta v Česku během třinácti měsíců.

V minulém roce se spekulovalo o tom, jak Česko získalo celosvětový obdiv evropským předsednictvím. Po pádu Topolánkovy vlády vznikly obavy, že to je vlastně celosvětová ostuda a ještě posílily, když prezident Václav Klaus zdržoval podpis Lisabonské smlouvy. A po roce Fischerovy vlády si Barack Obama vybral Prahu k důležitým schůzkám, konkrétně s Ruskem a zeměmi středovýchodní Evropy. Určitě by to neudělal, kdyby si u něho Praha nezískala pověst bezpečného a příjemného města, kde v klidu a pokoji administruje veřejné záležitosti profesionálně zdatná vláda.

K dobré pověsti Česka přispělo i jeho dobré postavení na světových trzích, které vážná ekonomické krize relativně ještě posílila. V Evropě neexistuje mnoho takových zemí, kde nedošlo k vážným hospodářským otřesům a kde se stát zadlužil jen přiměřené okolnostem.

Na této pověsti má nepochybně zásluhu Fischer a jeho vláda. Jeho předchůdce Topolánek krizi dlouho popíral a pak se snažil zachránit situaci ohromnými výdaji ze státního rozpočtu. Tím ulehčil mnoha podnikům, zadlužil však stát. Fischerův ministr financí Eduard Janota pak začal šetřit, když všechna tzv. protikrizová opatření zrušil a ještě mírně zvýšil daně. Na tom je právě vidět kouzlo Fischerovy vlády. Mohl by utrácet a zvyšovat sociální dávky či slevy pro podnikatele. Už jenom to, že takové kroky nedělá, vede k dobrým výsledkům a on přitom ještě přidává něco navíc.

Zahraniční věhlas a víceméně úspěšný boj s krizí jsou věcnými důvody, proč Češi Fischera chválí. Zároveň však ignorují, že nad veřejnými financemi získali kontrolu korupčníci či různé zájmové skupiny. Stalo se tak v dosud v nebývalé míře, jak svědčí krátký výčet posledních případů. Státní podnik ČEZ koupil ve společenství s neprůhlednou zahraniční bankou J&T Elektrárnu Opatovice, které patří i podnik Pražská teplárenská. Partneři zaplatili 22 a půl miliardy korun, z toho 13 miliard sám ČEZ. Je to třikrát vyšší částka než obnos, za který Elektrárnu Opatovice získala před deseti lety britská společnost International Power. Britové přitom do podniku významně neinvestovali. Manažeři ČEZu odbývají otázku, proč utratili tolik miliard za firmu, která nemá takovou cenu, neurčitým tvrzením, že mají skvělý, ovšem tajný podnikatelský záměr.

Zjistilo se také, že České dráhy velice podivně využily dvanáct miliard, které jim vláda před dvěma lety přidělila na nákup kolejových vozidel. Železničních souprav nakoupili jen za dvě miliardy a kam se podělo zbylých deset, odmítají vysvětlit.

Stejné je to ve zdravotnictví, kde například Nemocnice Na Homolce utratila svůj roční obrat tři miliardy korun za nákup služeb na čtyři roky dopředu. Takový nákup musí být nutně neefektivní.

Právě během Fischerovy vlády kulminovala praxe předražených dopravních staveb. Loni v srpnu kabinet schválil pro dálnice investiční plán, který zdražil plánované stavby globálně o třetinu, aniž byl uveden jediný důvod. Předražené zakázky jsou známy z armády i ze školství, policie šetří korupci při rozdělování evropských dotací, které se dostávají k firmám s neznámými vlastníky.

Fischer očividně korupční praktiky některých svých ministrů toleruje, i když o nich musí mít dostatek informací. Dá se to omluvit připomínkou, jak vláda vznikala. Ministry nominují politické strany a premiér nemůže ministry vyhodit. Proto mu ani nezbývá, než jejich excesy tolerovat, což platí i pro generálního ředitele společnosti ČEZ Martina Romana. Ten vládu vůbec nebere vážně, protože také jeho postavení závisí na dohodě se stranami.

Ovšem dalo by se říci i něco pro Fischera mnohem méně příznivého. Pokud by se snažil korupčním praktikám zabránit, o svou popularitu by mohl přijít. Zájmové skupiny by prostřednictvím médií zřejmě dokázaly jeho skvělou pověst zničit během dvou nebo tří měsíců.
Rozhodnout, do jaké míry je Fischer osobně odpovědný za nárůst korupce, nejde v této chvíli zřetelně rozhodnout. Jeho prekérní situaci ilustruje případ takzvané ekologické superzakázky za 120 miliard. Fischer ji nezrušil ani nevyhlásil, jenom odsunul na termín 14 dnů po volbách. Na první pohled je to alibismus. Na druhé straně nemůže zakázku zrušit, protože to znemožňují důmyslné soutěžní podmínky, které sepsal ještě ministr financí Miroslav Kalousek. Jedinou možností je podle právníků nechat soutěž proběhnout a nevyhlásit vítěze, a třeba právě takový scénář Fischer zvolil. Pochopitelně o tom nemůže mluvit nahlas. O premiérově bilanci se tak rozhodně až po volbách.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.