Profesor, který z lidských výkalů vybíral slupky od brambor, aby přežil

28. červenec 2013

Pavel Oliva hovoří plynně několika jazyky, mimo jiné ovládá starořečtinu a latinu. Tento profesor klasické filologie židovského původu se před jednasedmdesáti lety živil tím, co našel mezi lidskými výkaly, nejčastěji pojídal nestrávené slupky od brambor a vývar z kopřiv. Díky tomu přežil Osvětim.

Když Pavel Oliva oslavil osmnácté narozeniny, přišlo mu psaní, že se má dostavit do registračního střediska v pražském Radiopaláci. Za tři dny seděl ve vlaku. Radostně si s přáteli prozpěvoval píseň ´Praha je krásná, když se den rozednívá.

„Koukal jsem z okýnka. Jeli jsme kolem Stromovky. Netušili jsme, kam to jedeme. Mysleli jsme, že nás čeká jedno z dalších dobrodružství, že jedeme někam na práci a pak se zase všichni vrátíme,“ popisuje Pavel Oliva cestu do Terezína s prvním pracovním Aufbaukomandem označovaným AK II.

Prosincový transport do ghetta roku 1941složený převážně z mladých lidí dorazil k terezínským kasárnám, které se měly v následujících týdnech proměnit ve vězení pro tisíce lidí. Před válkou žilo v městečku Terezín zhruba 7000 občanů, v uzavřeném ghettu živořilo 30 – 50 000 vězňů.

Denně tady umíralo v průměru 127 lidí hladem, zimou, nebo na různé nemoci, zvláště staří lidé. Pavla Olivu přidělili k tzv. menážní službě. Vydával jídlo. Občas prý dostal polévku navíc. Na Terezín si nejednou vzpomněl, když se hrabal v odpadních kanálech v Osvětimi.
Prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc., původním jménem Ohrenstein, pochází z pražské židovské rodiny, za války přežil nacistické koncentrační tábory: Terezín, Osvětim, Schwarzheide. Po válce univerzitní profesor, světoznámý a uznávaný odborník na antické Řecko.

Vydal téměř třicet odborných knih, stovky studií a publikoval nespočetně vědeckých článků. Po válce vstoupil do KSČ. S touto ideologií se prý rozešel na začátku 60. let minulého století. Je veden v Archivu bezpečnostních složek jako agent StB pod krycím jménem „Profesor“.

Válku z jeho nejbližšího příbuzenstva nikdo nepřežil. Zahynuli rodiče i bratr. Ze sedmadvacet příbuzných přežili jen čtyři - strýc a teta a jejich děti. U nich našel Pavel Oliva nový domov a vrátil se do školy na reálné gymnázium.

Ve třídě se seznámil s budoucí manželkou Věrou Pávovou: „To byl strašný okamžik. To byla kostra bez vlasů. Na sobě nějaký příšerný hábity, který dostal na konci války v Terezíně, a na nohou dřeváky. Pavel potřeboval dostudovat, dokončit maturitu, tak přišel do naší oktávy. A já ho dodneška vidím v těch dveřích! Měl 34 kilo. Co vám mám povídat. Bylo to hrozný, já jsem nikdy takového člověka neviděla. Ale byl nejlepší na latinu, o dost dál než my,“ vypráví Věra Olivová.

Další dokument z cyklu Příběhy 20. století si můžete poslechnout v přiloženém audiozáznamu.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio