Proč se ztrácejí miliardy bez užitku

Protože jde jen o řečnickou otázku, sám si ihned odpovídá. Rozpočet je horší, než všichni čekali, a proto o něm sami vládní činitelé mlčí a s nimi spříznění novináři také.

Něco na tom bude, řada veřejně činných osob se skutečně chová podle starého moudrého pravidla: Když nemohu říci nic dobrého, je lepší být zticha. A o rozpočtu se kromě toho, že je udržitelný, skutečně o mnoho víc dobrého říct nedá.

Jenže důvody, proč se tak málo mluví o veřejných financích i v období, kdy se rozdělují, mohou být ještě jinde. A hlavním viníkem nejsou ani vládní politici, ani novináři, ale celá česká veřejnost.

Ukazuje se to nejlépe na případu veřejných investic, konkrétně do dopravy a nemocnic, tedy dvou položek, které stojí vedle sociálního systému českého poplatníka nejvíc. Na dopravní stavby se v příštím roce utratí sto miliard korun, za nemocnice polovina zdravotnického rozpočtu, tedy ještě víc, než sto miliard.

Veřejnost se zpravidla chová, jako by tyto investice nebyly z jejích kapes. Neptá se, kam peníze jdou, kolik jich je, a proč se tak děje. Důvodem přitom není, že to úředníci státu či pojišťoven nechtějí říct a že novináři o tom neinformují.

Všeobecná zdravotní pojišťovna dala veřejnosti k dispozici údaje o tom, kolik pojišťovny platí jednotlivým nemocnicím. Stejně tak je známo, které dálnice se mají v nejbližších letech stavět a kolik na ně chce stát vynaložit.

Tato data jsou skutečně zajímavá, žádná debata však o nich neběží, jako kdyby nešlo o peníze z mé peněženky, které když nevydám, tak mi finanční úřad či pojišťovna vyměří tučnou pokutu. Samozřejmě, bez zájmu veřejnosti to jsou mrtvá data.

Kdyby tedy měli lidé opravdový zájem, mohli by se ptát na řadu nesrovnalostí při investicích zmíněných dvou set miliard ročně. Není jich málo. Tak především ani při stavbě dálnic, ani v provozu nemocnic neexistuje žádná předem daná koncepce, která by stanovila jasně cíl, zdůvodnila ho a definovala, jakými prostředky ho chci dosáhnout. Při utrácení desítek miliard se zkrátka nedělá totéž, co udělá běžný otec rodiny, když chce přistavět na zahradě kůlnu.

Dochází tak k tomu, že Česko staví nejdražší dálnice v Evropě, přitom stále nedokáže dokončit víc, než jedinou hlavní dálniční trasu z Plzně přes Prahu a Brno na Slovensko. Současnému provozu tento první náběh k modernímu dopravnímu spojení už dávno nestačí. Je navíc velmi pravděpodobné, že příští dálnice bude hotova až za tři roky a to bude spojení Brna s Ostravou a jižní část pražského okruhu. Není to trochu málo za takové peníze? Měla by se zeptat veřejnost.

U nemocnic se dozvídáme neuvěřitelné věci o tom, že například okresní nemocnice v Přerově nebo v Novém Jičíně dostává za jedno lůžko dvojnásobek částky, kterou dostává nemocnice v Táboře a v Domažlicích. Proč tomu tak je, tak zní otázka.

Divné je například to, že dvě velké pražské nemocnice v Motole a na Karlově náměstí dostávají o polovinu peněz na lůžko víc, než stejně velká nemocnice v Brně-Bohunicích.

Podezřelé je i to, že nemocnici v Liberci se za poslední čtyři roky zvýšily dotace o 40 procent a přitom tone v obrovských dluzích. Nemocnici v Českých Budějovicích platí VZP navíc 4 procenta a finanční potíže nemá.

Jsou to vážné otázky, na které však veřejnost odpověď nežádá. Lze to pochopit u politiků, pro které je nepřehledná džungle nezdůvodněných dotací příznivým biotopem k lobování a uplatňování všemožných kontaktů. Nebuďme hned velkými škarohlídy a nemluvme rovnou o širokých možnostech korupce, které takto nepřehledné systémy otevírají.

Divné však je, že rozdělování svých vlastních peněz ignorují sami Češi. Velice často je slyšet názor, podle kterého je nejasné využívání státních investic vlastně v pořádku. Podstatné je přece, když stát lije do ekonomiky miliardy. Nezáleží už na tom, jestli se využijí efektivně - nějak se přece využijí vždycky. A ten, kdo je vydělá třeba nepoctivým způsobem, ten je utratí za jiné služby či zboží a vlastně tak pomůže všem ostatním. Mé daně se bez užitku neztratí.

Občané se zkrátka k využití svých vlastních peněz staví podobně, jako politici, kteří ty peníze rozdělují.

Nutno upozornit, že tento přístup je velmi pochybný. Když nebudou kvalitní dálnice a kvalitní nemocnice, jednou či později to na vlastní kůži pocítí každý. Nehledě k tomu, že málo efektivní veřejný sektor je významnou konkurenční nevýhodou celé České republiky. Zažili jsme to už jednou, když se vinou neschopného státu složila koncem osmdesátých let celá ekonomika.

Češi se v dobách socialismu nesměli a nakonec ani nechtěli starat o to, jak KSČ rozděluje státní peníze. Tento návyk patří k těm, kterých se ještě nezbavili. Závěrečná otázka tedy zní, jestli už zase nekráčíme stejnou cestou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .