Proč se Stapleton rozzlobil?

Pozdější vyjádření ambasadora naznačuje, že k nějaké rozmíšce skutečně došlo. Potvrzuje to zřejmě i skutečnost, že Česká republika nebyla na rozdíl od Polska pozvána Washingtonem na konferenci o obnovení Iráku.

O čem tento fakt, ať probíhal ve skutečnosti jakkoliv, svědčí? Za prvé evidentně o neznalosti diplomatického jazyka. Slovo diplomacie označuje společenskou obratnost v jednání, sledující dosažení stanoveného cíle. Cílem pana prezidenta těžko mohlo být zhoršení vztahů se Spojenými státy, což se evidentně stalo.

Lze to vyčíst z diplomatické řeči amerického velvyslance, který vzápětí prohlásil: "Žádný politik svými vyjádřeními nemůže narušit fungující hospodářskou spolupráci mezi Českou republikou a USA". Všimněme si, o čem diplomat nemluví, a to je pravým obsahem tohoto diplomatického sdělení. Ve vyjádření nejsou zmíněny vzájemné vztahy a to je vážné upozornění.

Za druhé, o neobratnosti ve vyjadřování. Diplomaté si navzájem říkají mnohem horší věci, než zřejmě řekl náš pan prezident, ale hovoří jemnějším slovníkem. Je přece velký rozdíl mezi tím, když někdo řekne: ?Případný nález zbraní hromadného ničení v Iráku může být nastrčený?, nebo, když někdo řekne:"Nemáte strach, že zjitřená světová veřejnost by mohla případný nález zbraní hromadného ničení brát jako nastrčený?" V prvním případě jde o urážku a v druhém případě o obavu, o které lze diskutovat.

Za třetí o jiné kultuře, v níž se my Češi pohybujeme. V nábožensky silně cítících Spojených státech, kde i na každé bankovce stojí "věříme v Boha", je lež jedním z nejvážnějších prohřešků. Kvůli lži padl Nixon a kvůli lži málem padl Clinton. Veřejnost mu víc než vztah se stážistkou vyčítala přeci to, že lhal vyšetřovacímu výboru. A co zřejmě udělal Václav Klaus? Řekl cizímu ambasadorovi, který tu zastupuje jedinou supervelmoc, že jeho země je schopná podvodu, tedy lži. Tím se, pokud tomu tak bylo, dopustil jedné z nejvyšších možných urážek.

U nás je stále lež brána jako běžný politický prostředek. Žádný politik kvůli lži v Čechách a na Moravě nikdy nepadl.

Začtvrté, tato skutečnost svědčí o neznalosti diplomatických rituálů. Povolání diplomata vykonávali původně pouze šlechtici, kteří i na prezidentskou půdu přenesli staré zvyky císařských a královských dvorů, plné složitých rituálů. Jejich znalost pak, zvláště v Evropě, slouží jako identifikační znak, podle kterého je dotyčný státník klasifikován. Ten, kdo rituály nedodržuje nebo o nich ani neví, se automaticky z této společnosti vyčleňuje, což se bohužel našemu panu prezidentovi díky neobratnosti vůči americkému velvyslanci stalo.

Václav Havel, který toto věděl, si mimo jiné i kvůli tomu povolal na Hrad knížete Schwarzenberga, aby mu pomohl se v rituálech orientovat. Neznalost rituálů se potvrdila i o několik dní později při návštěvě Polska. Ve Varšavě pan prezident ani nepoznal, jak na to upozornil korespondent Českého rozhlasu, že nejde o státní návštěvu, když nebyl přivítán na nádvoří prezidentského sídla hostitelské země a nevykonal přehlídku čestné stráže.