Proč nejíme koninu?
Evropa si začala ošklivit koňské maso s křesťanstvím. Konzumaci koniny chápala jako pohanský zvyk.
Kůň patřil k hojně loveným zvířatům. Pravěcí lidé pořádali na divoké koně hony a jejich masa si vysoce cenili. Jasně o tom svědčí jeskynní malby a rytiny. Po domestikaci začal být kůň ceněn jako jízdní a tažné zvíře. Obliba koňského masa ale neklesala. Mnohé národy ho i nadále konzumovaly.
Křesťanům bylo pojídání masa lichokopytníků zapovězeno. Tento zákaz je jasně uveden například už ve Starém zákoně v 2. knize Mojžíšově Leviticus, kde je jako nečisté jmenováno každé zvíře, jež „kopyta rozděleného nemá“. Starověký Řím už ani v pohanských dobách pro konzumaci koňského masa nijak nehoroval, i když ji vysloveně nezakazoval. Římané vnímali odpor ke koňskému masu jako jeden z mnoha zvyků, kterými se odlišují od barbarských kmenů. Pod vlivem křesťanství tento odpor ještě výrazně zesílil a začal být důsledně prosazován.
V roce 742 vznáší například anglický misionář Winfird z Wessexu (pozdější svatý Bonifác) působící mezi germánskými Durynky k papeži Řehoři III. dotaz, co si má počít s tamějším zvykem pojídání koňského masa. Papež ve své odpovědi označuje pojídání koniny za „nečistý a odporný zvyk“, který je třeba vymýtit „všemi možnými prostředky“.
Winfrid se zřejmě střetl s tímto „nečistým a odporným zvykem“ už doma. Saské kmeny na Britských ostrovech porážely koně a pojídaly je. Když v roce 786 navštívili Anglii papežští legáti, vytýkali místnímu obyvatelstvu, že „mnozí pojídají koňské maso, což křesťané na východě nedělají“ a doporučovali, aby se Sasové tohoto obyčeje „rovněž vzdali“.
Co prozradila archeologie
Jak napovídají archeologické nálezy, koně se pro maso nechovali, ale příležitostně byla dospělá zvířata zabíjena. Stopy po řezech na kostech svědčí o tom, že byla porcována a zjevně určena k lidské spotřebě. Kůň je velké zvíře a malé venkovské komunity nebyly s to takovou hromadu masa delší dobu uchovat. Porážka koně proto byla spojována s hostinou, kde se lidé snažili sníst z masa co nejvíce. Kůň byl navíc spojen s celou řadou pohanských božstev. V severozápadní Evropě to byli například bohové Odin a Freyr, na britských ostrovech Hengest a Horsa. Porážka koně a následná hostina tak byly příležitostí k posílení pohanských zvyků. Křesťanská církev je proto potlačovala, kde mohla.
V řadě zemí se křesťanství ujalo nejprve mezi vládnoucími vrstvami, protože ty mohly na základě křesťanské doktríny legalizovat a upevnit své vůdčí postavení ve společnosti i nabytý majetek. Poddaní se často drželi pohanských zvyků včetně konzumace koňského masa. V rámci tlaku na jejich přestup na křesťanskou víru jim křesťanští vládci porážení koní a s tím spojené hostiny zakazovali.
Jak uvádí studie, kterou v Oxford Journal of Archaeology publikoval britský historik Kristopher Poole z Notthingham University, dnešní odpor Evropanů ke konzumaci koňského masa je dědictvím z dob, kdy se křesťané snažili rozšířit své náboženství i vliv a potlačovali pohanské zvyky. To, že bylo pojídání koniny v následujících obdobích v některých zemích, např. ve Francii, opět vzato na milost, je už jiná kapitola.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
