Proč nebudu muset do Šanghaje

Je paradoxem, že hlubší kořeny cimrmanologie leží v 50. letech minulého století, na které 60. léta reagovala kulturní, intelektuální a uměleckou reflexí. Až pak přišla politika. V 50. letech se v Praze sice horlivě dostavoval pomník Stalina, když byl tento mrtev, ale je také pravda, že tehdejší architekti dokázali odolat diktátu stylu "lomonosova univerzita" a stalinského "baroka" tím, že sovětský mrakodrap vtlačili do Podbaby, kde nebyl a dodnes není vidět. Kulturní a umělecká reakce na nekulturní poměry přišla jako táhlá vlna a doznívala i skrze léta husákovského absurdistánu. Tehdy Cimrman obzvláště kvetl a potěšil.

Dnešní doba je jiná. Deklarovaně oddělila veřejný život a kulturu. To je - jak praví filosof a sociolog Habermas - příznak postmodernismu. Cimrman je dnes zastaralý, protože byl moderní. Je neaktuální v postmoderní době.

Dnešní doba je jiná tím, že kvůli mrakodrapům zavrhla česká politika kulturu a její ochránce. Dnešní politika potřebuje mrakodrapy nikoliv utopené v údolí, ale vyvýšené nad město, nad jeho historií, nad jeho kulturní památky.

Nevím zda je dnešní český politický postoj více separováním politiky od kultury nebo povyšováním politiky nad kulturu. Ochota odejít z organizace, která má chránit historii, kulturu a památky pro budoucnost, svědčí spíše o povýšenosti než o intimním a respektujícím separé politiky a kultury.

UNESCO dnešní české politice nic nepřináší, leda trable. Je ale otázka, zda to platí i pro českou společnost. České politice se zdá, že UNESCO spíše našemu rozvoji brání. Jenomže české politice nebrání UNESCO, ale závazky brát ohledy na kulturu, památky a historickou hodnotu Prahy.

Odcizení české politiky a kultury je potvrzenou věcí. Obě strany se vzájemně popírají. Politika chce být bez kultury a zastánci kultury, historie a památek by raději byli bez postmoderní české politiky a jejího směřování do post - kulturního doby.

Ale co my? Co společnost nebo různé její části? Když jsem se o mrakodrapech v létě bavil s několika reprezentanty české architektury, zjistil jsem, že hlavním argumentem pro mrakodrapy je, že je mají všude. Dovozeno, Praha bude současná - rozuměj postmoderní, až je bude mít také.

S protiargumentem Říma nebo Florencie, kde jsou takové stavby zakázané, se advokáti mrakodrapů vyrovnávali těžko, protože říci, že Řím nebo Florencie jsou jen moderní a tudíž zaostalá města nelze.

Nemám empirickou oporu pro argument, že turisté k nám jezdí a přináší peníze, protože zde mrakodrapy nejsou a Praha je tudíž především historická. Teprve život a případné hospodářské ztráty ukáží, kde je pravda. Bude možná pozdě, pro mne i pro turistický byznys, ale nikoho z magistrátu patrně nenapadlo takový průzkum udělat. Nebo se mýlím? Myslím, že nikoli. Postmoderní politika se odděluje od názorů, které ji nevyhovují a nechce je slyšet. Znalost lidí nahrazují PR a komunikační agentury.

Zajímavý je ale argument, že výškové stavby musí být jako jinde, v Šanghaji, v Londýně nebo v Detroitu. Byl by možný argument, že by neměly být jako všude, ale měly by být unikátně pražské, odpovídat historickému klimatu, stylu i urbanismu Prahy? Takový argument asi nelze vznést, protože tento typ budov prostě je všude stejný, ahistorický - akulturní ze své podstaty. Něco jako panelák. Jedno zda je v Ulánbátaru nebo v Székesféherváru. Všude vypadá stejně. To jsou ale zastaralé, moderní argumenty. Současná postmoderní architektura myslí jinak. Dům musí být jako jinde, nebo-li ten pražský se může hodit i do Sydney nebo do Bruselu.

Není-li argumentem to, co udělá vyvýšený Pankrác s jemnou skyline barokních věžiček nebo s výhledem od Pražského hradu - nehrají-li kulturní či moderní argumenty roli, bylo by dobré znát, jak vypadá studie dopadů mrakodrapů na proudění vzduchu v pražské kotlině, na tepelný režim města, na elektromagnetické poměry v okolí staveb, a konečně, jak bude internacionalizovaná Praha - blížící se Abu Dhabi nebo Šanghaji, bezpečná.

Když se totiž zbavíme své historické slupky, její jedinečnosti, intimnosti a středoevropského barokního klimatu, nemusí se nositelé cizích civilizačních okruhů, natožpak teroristé, u nás cítit cize a nepatřičně. Budou se naopak cítit jako v prostředí, kterému by slušela islámská burka, právní šaria a destrukce bohatství posvěcená mučednictvím. Kulturní a historický obal nás chrání a činí bezpečnější stejně jako nás chrání ozónová vrstva.

Hledám-li pozitiva výstavby mrakodrapů v Praze, dospívám k tomu, že ušetřím čas a peníze. Nemusím cestovat do Šanghaje nebo Singapuru. Jejich kultura se jednoduše nastěhuje za mnou. Budu se jí moci kochat při každodenní procházce se psem i ze zahrad Belvederu. Ale nebude to asi zadarmo. A když to nebude zadarmo, tak za kolik to asi bude?

Jsme připraveni zaplatit cenu za díru do ozónové vrstvy naší kulturní identity?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .