Proč je tolik lidí pro eutanazii

Problém je, že tohle - většinou- už neumíme. Nenaučili jsme se to během života, který je delší a snadnější než kdykoli předtím. Což ale, paradoxně, vůbec neznamená, že snadněji by se nám i umíralo. Zdá se, že je tomu právě naopak: spoléháme se až do konce na moderní lékařskou vědu, jako by dovedla dělat zázraky. Od lékařů čekáme, že nás zase nějak "dají dohromady". Jako bychom byli jen stroje, které se porouchaly. Z investigativních médií slyšíme horory o eldéenkách, kde trápí nemohoucí pacienty hladem a žízní, jen aby se jich konečně zbavili. A reagujeme paušálním podezříváním, že přesně takhle sprovodili ze světa i našeho blízkého, který tu mohl klidně ještě pár let být, jen kdyby dostal tu "adekvátní" péči.

Jenže v životě přijde nezvratně okamžik, kdy "adekvátní" už je jenom jedna péče: nenechat v tom toho, kdo umírá, samotného. Aby jeho život slušně skončil. Ne na přístrojích, ale v náručí. Jenže: kdo tohle ještě umí?

V České republice je dneska přes 60 procent dotázaných pro eutanazii. Nesouhlasí, anebo spíše nesouhlasí jen necelá třetina. Ostatní neví. Otázka ovšem je, jestli ví, o čem je řeč, oněch 62 procent, kteří jsou pro. Právo na to, aby člověk směl svůj život svobodně ukončit, nemůže lidem konec konců upřít žádný zákon. Ani za hřbitovní zdí se za to už dneska, alespoň v našich zeměpisných šířkách, dávno nepohřbívá. Přesto přišla senátorka Václava Domšová s návrhem, který slibuje být hitem okurkové sezóny: se zákonem o eutanazii z dílny jedné z malých mimoparlamentních stran. Už proto téměř jistě parlamentní mašinérií neprojde, ale bude se o něm - a o té malé mimoparlamentní straně- jistě hodně mluvit. A také o dalších poslancích, kteří dávali na papír vlastní návrhy o asistované sebevraždě už v minulosti.

Předešleme hned, že návrh senátorky Domšové není v souvislosti s diskusemi o eutanázii nikterak výstřední: má umožnit nevyléčitelně nemocným, aby se mohli sami zabít - cynicky řečeno- "pod lékařským dozorem", anebo, aby o ukončení svého života mohli předem písemně požádat, pokud mají perspektivu, že se dostanou do beznadějného stavu- například do kómatu. Pak by jim z tohoto světa měli pomoci lékaři, aniž by za to byli - jako je tomu podle platných zákonů doposud- sami postihováni.

V každém případě by museli žádost nemocného posoudit lékaři- tedy nikoli jen jeden-, žádost by musela být součástí zdravotnické dokumentace, od jejího podání do výkonu by musel uplynout aspoň měsíc, a adept na eutanazii by musel své lékaře třikrát v důkladném rozhovoru přesvědčovat, že dobře ví, co dělá.

V obdobném duchu je napsán celý návrh zákona, jehož cílem prý není nic jiného než stanovit mantinely praxi, která se údajně v nemocnicích stejně děje: trpící a nevyléčitelně nemocní pacienti, jejichž konec se neodvratně blíží, prostě dostávají čím dál tím vyšší dávky léků, - až dodýchají.

Obdobně by se to zřejmě mělo odehrávat i podle nového zákona: akorát že by o to pacient musel výslovně požádat. A jeho nejbližší by mohli i nadále setrvávat v milosrdném bludu, že je medicína setkání se smrtí zbaví. Jiná motivace totiž za většinou hlasů pro eutanazii nebude.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .