Proč dojelo pendolíno...

Další perlička z doby nedávné: Labe je zamořeno kyanidem a nikoho nenapadne informovat včas sousední stát, kam se Labe i s kyanidem ubírá. Přijde nás to na pár milionů a mezinárodní ostudu, zatímco jiné maléry nás připravily o desítky, ba stovky miliard a děje se tak už dlouho. Podobných případů prošly naším vědomím spousty, už si to ani nepamatujeme. Zvykáme si na to, zatímco bychom si měli neustále klást otázku, kde se u nás a v nás bere ta notorická fušeřina.

Že se k ní občas přidruží i zločinný úmysl, to zatím ponechám stranou. Nápadné je už to, že v oblasti zvané správa věcí veřejných (neboli politika) mají některé funkce - jako třeba řešení problémů, ba i samo jejich vnímání - povahu, která nám připomene "Kroniku města Kocourkova". Kdybych to měl přeložit do řeči, které rozumí inteligentní návštěvník z jiné galaxie, nazval bych to systémovým nedostatkem racionality.

Je to zvláštní. Naši zákonodárci (pokud mohu soudit) nejsou slabomyslní. Naši špičkoví politici, ale i kapitáni našeho průmyslu a finančnictví, jeví dokonce známky nadprůměrné inteligence. Přesto tu máme Kocourkov! - Půvabnou ilustrací tohoto paradoxu jsou média. Mezi novináři je těch vyloženě hloupých snad jen malá menšina. Přesto média jako celek neumožňují soudnému divákovi nebo čtenáři rozumět. Alespoň mně ne. Představme si třeba nedělní televizní debatní pořad. Nadprůměrně inteligentní moderátor si pozve dva většinou nadprůměrně inteligentní hosty, ale nakonec se všichni chovají, jako by požili stimulující drogu.

Za jakých okolností se inteligentní člověk stává pošetilým? - Třeba když se bezhlavě zamiluje. Sám si to neuvědomuje, ale okolí vidí, že se chová jako blb. Politika je širším a složitějším prostorem než milostný vztah. Ale i tam se stává, že racionalita je odsunuta na vedlejší kolej, případně je zcela vyloučena. Jistě to není milostná vášeň, která ji přehluší. Co tedy?

Starší příručky rozlišují dva rozměry politiky, formální a materiální. Ten první je o tom, kdo bude rozhodovat. Ten druhý znamená, o čem se bude jednat. Představte si výpravu autobusem. Ve dvou věcech by měla mít jasno: kdo bude řídit (rozměr mocenský) - a kam se pojede (rozměr programový). V autobuse ale probíhá rvačka o to, kdo bude u volantu. Vozidlo je přitom v pohybu, někam se sune. Možná samospádem. Posádka však má jiné starosti. - Ti rváči nejsou úplně hloupí. Znají chvaty, citlivá místa, kam směřovat podpásovky. Ovládají taktiku kdo s kým a proti komu teď, a za chvíli zase jinak, podle toho. Kam se ale pojede, na to nepřijde řeč. A když přece jen, dávají si řečníci záležet na tom, aby si oponovali. Rvačka o místo u volantu trvá.

To je asi hlavní důvod toho, co by návštěvník z jiné galaxie nazval systémovým nedostatkem racionality v naší politice. Média z toho dělají poutavou podívanou. K poslání novináře coby hlídacího psa demokracie se hlásí málokdo. Hlídací pes by totiž musel být strážcem mravnosti (jak jinak?), což není populární. A co veřejnost? Značná část se tou podívanou nechá zaujmout a fandí těm nebo o něm, co se perou o volant. Podle svého gusta dá hlas jedněm nebo druhým. Jako ti, co sledovali VyVolené, nebo jako fotbaloví fandové, jimž je jedno, že ta jejich podívaná zakrývá kšefty v pozadí. Otrávená část veřejnosti nejspíš nepůjde volit. Tím zvýší váhu hlasů těch, kteří půjdou. Trvá to dlouho: už 15 let. Zatím se s tím asi nedá moc dělat. Vozidlo se bude dále nějak sunout samospádem. Ledaže by se občanům znechutilo postavení zevlounů nebo samotná jejich otrávenost. Ale i to je na dlouho.