Proč Češi nechtějí Evropskou ústavu

Zřejmě si neuvědomila, že mezi deseti zeměmi, které ještě o přijetí ústavy nerozhodly, je také Česká republika a že to tedy nebude mít lehké.

Právě na českém případu jsou dobře vidět všechny překážky, se kterými se ústava bude muset potýkat. Český postoj se navíc komplikuje aktuální politickou situací.

Merkelová může čerpat jistý optimismus z výsledků podzimního Eurobarometru. Ve všech deseti zemích převažují příznivci ústavy před jejími nepřáteli. Česko je vedle Velké Británie skeptické nejvíc, přesto i v něm by si ústavu přálo přijmout 50 procent občanů a jen 30 by bylo proti. Příznivců navíc v posledním roce přibylo.

To ovšem neznamená, že by snad ústava měla vyhráno. Schválení ústavy musí zorganizovat politici, ti však nejsou schopni postoj České republiky ani formulovat. V názorech politických stran se zobrazují všechna možná stanoviska, známá z evropské scény a jejich pestrost je obdivuhodná.

Začněme vládními stranami. Za ODS požaduje euroskeptický Jan Zahradil, aby se současná verze ústavy zrušila a začala se připravovat nová, která by nedávala tolik pravomocí centrálním bruselským orgánům a neoslabila českou suverenitu. Zelení se drží strategie evropských ekologických stran: ze současné ústavy by se měly zachovat první dvě části, které dávají víc pravomocí Bruselu a zaručují obyvatelům celé Evropy respekt k lidským právům.

Lidovci trvají na tom, že se musí přijmout současná verze ústavy a pokud nejsou členské země schopny se domluvit, ať se raději nic nepřijímá. Lidovecký expert Cyril Svoboda se totiž obává, že při úpravách by se do ústavy mohly dostat odstavce omezující volný pohyb pracovních sil.

Opozice spektrum ještě rozšiřuje. Sociální demokraté jsou jednoznačně na straně Merkelové a jsou přesvědčeni, že se podaří současnou podobu ústavy přece jen prosadit. Komunistům vadí, že hlubší sjednocení Evropy dané ústavou posílí byrokracii a ohrozí sociální jistoty občanů - proto jsou podobně jako ODS ochotni jednat pouze o novém návrhu.

Návrhy jsou zcela rozdílné a vzhledem k tomu, že se strany bijí o novou vládu, ani se nepokoušejí najít nějaké společné stanovisko, které po České republice bude chtít spolu s Merkelovou celá Evropská unie. Měřeno počtem poslanců v parlamentu, česká politická reprezentace debatu o stávající ústavě obnovit nechce - ODS a komunisté mají dohromady 107 poslanců. V rámci této logiky se má stát vládním zmocněncem ve věci euroústavy představitel nejsilnější strany Jan Zahradil. Ten chce hájit stanovisko, podle kterého se k otázce dalšího přijímání ústavního dokumentu musí nejdříve vyjádřit Francouzi a Holanďané, kteří ho již před dvěma lety odmítli. Do té doby nemá velký smysl, aby Češi cokoli navrhovali.

To však není tak významná informace, protože v této chvíli Česko nemá vládu a tak zmocněnec bude muset počkat, až nějaká vznikne, což zřejmě nebude jen tak brzy.

V každém případě platí, že odpovědi od Čechů se v Berlíně ani v Bruselu jen tak nedočkají.

Potíže Čechů s euroústavou jsou tedy větší, než je v Evropě zvykem. Je to paradox, protože Češi si zároveň členství v Evropské unii pochvalují víc, než je obvyklé.

Odpor vůči předávání pravomocí do centra nějaké nadnárodní organizace totiž patří k tradicím české politiky posledních desetiletí a není vůbec náhodou, že podobné stanovisko mají Poláci. V Bruselu to chápou, protože mezi zeměmi, které mají s další integrací Evropy problémy z historických důvodů, jmenují vedle Británie právě Česko a Polsko.

Zní to paradoxně, ale integrace do společného ekonomického a politického bloku během čtyřiceti let po válce dospěla dál v západní, než východní Evropě. Už během padesátých let předávaly západoevropské země do Bruselu kompetence převážně ve vojenské a ekonomické oblasti, integrace však postupovala stále rychleji také v politice.

Na východě tomu bylo jinak. Rada vzájemné hospodářské pomoci nebyla nikdy institucí, která by mohla o čemkoli rozhodovat za jednotlivé země východního bloku. Moskva sice mohla svým satelitům zakázat prakticky cokoli včetně obchodování se Západem, Československo, Polsko, Maďarsko i východní Německo ale žárlivě střežily svou autonomii v tom, že žádná nadnárodní organizace za ně nebude rozhodovat, co budou dělat v povoleném prostoru.

Moskevské satelity sice musely vždy následovat linii, kterou stanovil sovětský ministr zahraničí, formálně však měly nezávislou zahraniční politiku. Pokud by tedy měl podle ústavy začít pracovat společný evropský ministr zahraničí, byl by to z tradičního českého pohledu krok, který tu na papíře nebyl ani v dobách komunismu.

Historickou připomínkou se tedy leccos vysvětluje: přijímání evropské ústavy přináší pro českou politickou elitu nutnost vyrovnat se s nepříliš slavnou minulostí, a proto se do toho nikomu nechce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .