Problémy zdrojových států migrace nemají řešení přímo na místě

Jiná situace panuje na severu kontinentu v Maroku, které se řadí mezi země se středními příjmy. Průměrná délka života tam dosahuje 74 let. Nezaměstnanost mladých lidí je sice vysoká, ale Maroko před časem započalo několik slibných investičních projektů. 

Záleží na hospodářství

Rakouský deník Der Standard uvádí, že v otázce migrace nezáleží na tom, jak je která země hospodářsky vyspělá. Dokazovat to má srovnání právě Maroka a Guiney, jež patří mezi státy, ze kterých od začátku roku do Evropy proudí nejvíce uprchlíků.

Noviny si všímají několika důvodů, které vedou lidi k odchodu z vlasti. Již zmiňovaný blahobyt prý není rozhodující. Mnoho politiků si přitom myslí, že by Evropská unie měla pomáhat přímo v afrických zemích. Takový názor ale podle listu správný není. Argumentuje tím, že v případě rozhodnutí vydat se na dlouhou cestu migranti potřebují peníze. Cestu může uprchlík zahájit až poté, co shromáždí dostatek financí.

Faktory odlivu

Ekonom Michael Clemens z Washingtonského střediska pro globální rozvoj (CGD) provedl studie migračních proudů od 60. let. Dospěl k tomu, že lepší životní podmínky do určité hranice způsobují větší odliv lidí ze zdrojových zemí migrace. 

Teprve tam, kde příjmy stoupnou až do rozmezí mezi sedmi a osmi tisíci dolary ročně a kde zároveň roste hospodářství, se počty odcházejících snižují. Mali, Súdán, Eritrea a Pobřeží slonoviny jsou od takové hranice příjmů hodně daleko, Pákistán se jí přibližuje a Irák a Tunisko ji překročily.

Problematika pomoci

Der Standard za další problém označuje rozvojovou pomoc. Odkazuje na antropologa z Londýnské školy ekonomie a politických věd (LSE) Jasona Hickela. Ten ve své nové knize Tyranie růstu píše, že během posledních desetiletí se značně rozvinulo odvětví rozvojové pomoci. Ti, co pomáhají, především tedy nevládní neziskové organizace, se však prý nezabývají hlubšími příčinami chudoby, ale implementují pouze jednotlivé a málo účinné projekty. 

„Hlubšími příčinami“ Hickel myslí strukturální problémy. Jako příklad uvádí toky peněz z průmyslových do rozvojových zemí, přičemž se při důkladnějším rozboru ukazuje, že z chudých států proudí mnohem více čistého kapitálu do zemí vyspělých než naopak. „Rozvojová pomoc je až směšná, když ji srovnáme se strukturálními ztrátami států na jižní polokouli,“ myslí si antropolog.

Vysoké zadlužení rozvojových zemí je pak součástí takového vývoje, dodávají rakouské noviny. Podle mezinárodní kampaně za oddlužení Milostivé léto (JDC) některé africké státy vynakládají až pětinu svých příjmů na splácení úroků. V případě Tuniska to loni bylo 27 procent. Příjemci těchto peněz jsou často západní investoři.

Součást světové ekonomiky

Chudší země trpí především nedostatkem obchodu a lepších investic. Světová banka pravidelně zveřejňuje zprávy o tom, do jaké míry jsou jednotlivé státy součástí výrobních řetězců. Mnoho průmyslových a vyspělejších zemí vděčí za svůj blahobyt především faktu, že jsou součástí světového obchodu, třeba v podobě výroby dílů pro automobily, letadla nebo telefony. Africké země jsou však v těchto řetězcích zastoupené nejméně. 

Během posledních desetiletí se značně rozvinulo odvětví rozvojové pomoci

Problémem je rovněž chybějící regionální byznys. Sedmdesát procent vývozu ze zemí Evropské unie putuje zpět do členských států integračního bloku. V Asii se pak v rámci kontinentu odehrává 60 procent obchodních transakcí. V případě Afriky je to však pouhých 18 procent. „Oživení panafrických obchodních vazeb by bylo to, z čeho by kontinent nejvíce profitoval,“ myslí si Liz Mayová, expertka na obchod z britské neziskové organizace Traidcraft.

U investic leží pes zakopaný někde jinde, upozorňuje Der Standard. Podle Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) směřují investice v Africe především do sektoru nerostných surovin. V některých letech připadlo 80 procent vkladů zemím produkujícím ropu, jako jsou Angola a Nigérie. Takové toky peněz ale nejsou stabilní, protože cena nerostných surovin kolísá. Navíc z takových prostředků sotva profitují místní komunity.

Korupce a kdo je v čele

Situaci zdrojových zemí migrace ovlivňuje i korupce. Podle organizace Transparency International patří Mali nebo Nigérie k nejzkorumpovanějším na světě. Nefungující instituce a zbytnělé úplatkářství způsobují, že chudé země zůstávají chudé. Dokazuje to celá řada studií. Nepříjemnou pravdu představuje fakt, že na vzniklé situaci má podíl také Evropa.

Velkou část financí, jež z afrických zemí proudí do Evropy, totiž tvoří černé peníze. Podle mezinárodní nátlakové skupiny Síť daňové spravedlnosti (TJN) tyto prostředky končí v evropských daňových rájích, tedy ve Švýcarsku, Lucembursku a na různých ostrovech pod správou Velké Británie.

Informace o kontech

Na mezinárodní úrovni se ale už s nekalými praktikami začalo bojovat. V současnosti zahajuje provoz globální systém, díky němuž budou mít jednotlivé státy možnost dozvědět se, jaká konta mají jejich obyvatelé v zahraničí. Projektu se účastní více než 100 zemí.

Z Afriky však dosud participují jen Ghana, Nigérie a Jihoafrická republika. Ostatním státům povětšinou chybí patřičné know-how a peníze na výstavbu potřebné datové sítě. A Evropská unie komplikuje také obchod na černém kontinentu.

Je pravda, že nejchudší africké země mohou s Unií obchodovat bez cel, nicméně Brusel zároveň uzavírá dohody o volném ochodu s vyspělejšími africkými státy. „Unie naléhá na otevření trhů v dotčených zemích, přestože často nejsou konkurenceschopné,“ stěžuje si rakouskému deníku Der Standard expertka na obchod Liz Mayová.