Problémy s maturitou

Argumenty pro tento krok mohou znít na první poslech rozumně. Prý podobně pojatá zkouška dospělosti není dobře připravena a není údajně úplně jasné, jak by maturita měla vypadat. Bylo by však překvapením, kdyby podobné zdůvodnění neplatilo i v dalších letech. Politici ale i odborná veřejnost se totiž nejsou schopni shodnout na tom, jaká forma maturity by pro český školský systém byla ideální. Problém se tak dá svým způsobem jednoduše hrnout před sebou tak, že se bude postupně přijímat jedna novela za druhou, která vždy účinnost příslušného zákona posune zase o nějaký ten rok.

Samozřejmě to není správné řešení. Problém je v tom, že úplně jednoduchý recept neexistuje. Na sebe totiž narážejí jednak snaha poskytnout jednotlivým vzdělávacím zařízením určitou formu autonomie, jednak potřeba státem zajistit jistý stupeň kvality dosaženého vzdělání. Není dobré, aby ministerstvo diktovalo školám, co a jakým způsobem mají vyučovat. Zároveň s nadsázkou řečeno, je nepřípustné, aby k získání maturity na některé škole stačilo zvládnutí malé násobilky a vyjmenovaných slov po b.

Proto se ve školském zákoně objevila pasáž upravující státem stanovenou podobu maturitních zkoušek. Ty by se měly týkat tří předmětů. Konkrétně českého a cizího jazyka a také "volitelného" předmětu. V uvozovkách proto, že by si studenti museli vybrat z předem daného okruhu. Mimo jiné to znamená, že by žáci měli možnost vyhnout se například zkouškám z matematiky. Jde sice o předmět mnohými podceňovaný, v komplexu vzdělání však svým způsobem nezastupitelný. Takže možnost volitelnosti je diskutabilní. Nápad na zavedení tzv. státní maturity v teoretické rovině sice není úplně špatný. Při pohledu na její praktické fungování lze však nalézt i další sporné body. Například v konečném důsledku znamená nastavení určité laťky, kterou by měli překonat jak studenti elitních ústavů tak učilišť s maturitou. Pokud by zmiňovaná laťka ležela na úrovni schopností prvně jmenovaných, pak by takto pojatou zkoušku dospělosti složilo jenom minimum studentů. Pokud by byla příliš nízko, pak by nekladla na talentovanější žáky prakticky žádné nároky. Nalézt přijatelný kompromis není tudíž úplně jednoduché.

Možná, že řešením by bylo zavedení tzv. dvouúrovňové maturity. Nižší hranice by tvořila určité minimum, které by měl zvládnout každý, kdo chce získat maturitu. Vyšší hranice by zase mohla sloužit jako náhrada přijímacích zkoušek na vysoké školy , nebo alespoň jako výrazné plus pro rozhodování o přijetí příslušného studenta. Problém je v tom, že se v poslední době rozšířila přece jenom nabídka vysokoškolského vzdělání. Takže některé školy rády sáhnou po každém, kdo složí maturitu. V některých studijních oborech je naopak takový přetlak, že zvládnutí maturitní zkoušky je pouze bráno jako samozřejmost a ne jako něco výjimečného.

Zkrátka o tzv. státních maturitách se dá polemizovat dlouhou dobu. Není proto divu, že se už několik let nedaří připravit zákonem schválenou podobu tzv. státních maturit. Není tudíž pravděpodobné, že do roku 2010 dojde k nějakému zásadnímu zlomu. Ten by mohl nastat až v momentu, kdy by se hlavně odborná veřejnost shodla na tom, jaký obsah by státem určená zkouška dospělosti měla mít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .