Problémy Evropské unie s vnitřní jednotou

Premiér Topolánek objíždí dosavadní nepřátele této smlouvy, Velkou Británii a Holandsko, a dohaduje se s nimi na společném postupu. Je jediným premiérem v Unii, který aktivně agituje proti hlavním reformám smlouvy, ačkoliv k tomu nemá mandát koaliční vlády. Současně je to důkaz pokrytectví Strany zelených, která proti tomu nic nepodniká, ačkoliv jsou její postoje, jak doufám, poněkud jiné. Hlavním protivníkem smlouvy je ovšem Polsko, především bratři Kaczynští, prezident a předseda vlády. Hrozí, že na nastávajícím summitu Evropské unie jednadvacátého a dvaadvacátého června v Bruselu, budou vetovat další jednání. Proto se přední evropské země pokoušejí Polsko přesvědčit, aby se ukázalo více přístupné nějakému kompromisu, například, že se přijme pouze smlouva bez použití slova ústava nebo ústavní, která bude obsahovat doposud dohodnuté hlavní reformy.

Jinými slovy, nebude se jednat o úplně nové smlouvě, ale o úpravách smlouvy stávající. Přední evropské země se také pokoušejí přesvědčit Polsko, aby tak pevně nelpělo na tom, že si musí podržet svůj nadproporční vliv na rozhodování v orgánech Unie. Polsko si ho, mírně řečeno, vyvzdorovalo na summitu v Nice. Tehdy si evropské země řekly, že Polsku ustoupí, protože ujednání z Nice bude platit stejně jen do té doby, dokud se nedojedná a nepřijme ústavní smlouva, která už vnese do celé věci vyvážený řád. Nyní se ale Polsko nechce vzdát těchto výhod. Proto mu hlavně vadí plánované rozhodování kvalifikovanou většinou, to znamená dvojí většinou, podle níž by rozhodování v Evropské unii ve více oblastech vyžadovalo, aby mělo podporu pětapadesáti procent členských států, které dohromady sdružují šedesát pět procent obyvatel Unie. Proto se kancléřka Merkelová sejde s polským prezident v Berlíně. Proto se nyní setkal francouzský prezident s polskými představiteli ve Varšavě. Proto do Varšavy jede rakouský kancléř Gusenbauer. Ten mimo jiné poukázal na to, že pětašedesát procent Poláků je pro ústavu, že tedy v Polsku existuje většinové proevropské obyvatelstvo, které má ovšem euroskeptickou vládu.

Předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering nedávno prohlásil, že určité zásadní reformy obsažené v ústavní smlouvě musí být zachovány. Mezi ně patří omezení práva veta, zavedení principu dvojí většiny v Evropské radě a v ministerské radě a právní závaznost Charty základních práv. Pöttering kritizoval ty země, které blokují jednání o nové ústavní smlouvě, ačkoliv si musí uvědomovat, že v případě nedohody hrozí Unii vážná krize, která ji zneschopní pro další jednání jako jednoho společného politického společenství. Samozřejmě, že pokud Poláci, Češi, Britové a Holanďané nechtějí evropského ministra zahraničí, nejde o nic závažného, protože zůstane nadále funkce evropského pověřence pro zahraniční politiku. Samozřejmě, pokud nechtějí, aby se v textu smlouvy mluvilo o evropské vlajce a hymně, nejde o nic závažného, protože se budou i nadále používat. Jinou a mnohem větší důležitost mají zásadní reformy. Například právo veta nemá být zcela zrušeno, ale pouze omezeno. Platit by mělo i nadále obecně pro společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, pro sociální politiku, daně a pro některé oblasti přistěhovalecké politiky.

Rozhodování kvalifikovanou většinou má ale pro rozšiřující se Unii existenciální význam, protože při neustále se rozrůstajících politikách Unie není možné udržovat princip dosažení jednomyslnosti v takové míře jako předtím. Naprosto nepochopitelný je pak požadavek kritiků smlouvy, především Velké Británie, dát Chartu základních práv občanů Unie do přílohy, která by byla právně nezávazná. Někam mezi ustanovení o banánech a jejich dovozu do Unie. Ať už k tomu má Británie jakékoliv srozumitelné důvody, zapomíná se na to, že politika lidských a občanských práv byla původní, první a základní politikou evropského sjednocování. V té době vznikl antitotalitní konsensus, společná snaha celé západní Evropy spojit se v obraně před totalitarismy všeho druhu, které hlavně pošlapávají tato základní práva. A i když se sjednocování vyvíjelo především na hospodářské úrovni, vždy šlo o základní politické sjednocování na základě určitých hodnot. Evropská unie by neměla tyto hodnoty dávat někam do kuchyně, ale do své výkladní skříně. Tvoří totiž jádro její identity, co jí odlišuje od jiných civilizačních okruhů. Polským představitelům je v těchto dnech ze strany mnoha evropských zemí naznačováno, že postup proti naprosté většině společenství by mohl mít vážné důsledky v podobě izolace Polska, takže lze možná doufat v nějaké kompromisy. V této souvislosti je zajímavé, proč právě polské a české vládě chybí v takové míře porozumění pro smysl a význam evropské solidarity a sounáležitosti. Přitom ani jedna z těchto vlád nemá důvod se Unie obávat, naopak měly by být v mnoha ohledech solidární, protože členství v Unii prospívá velké většině občanů těchto států.

Co se týká solidarity se Spojenými státy, tam se obě vlády chovají úplně opačně. Vysvětlení tohoto jevu je možná docela jednoduché. Spojené státy jsou totiž daleko, chtějí do obou zemí investovat značné prostředky a nic od nich nevyžadují, nebo jen docela málo. Pokud česká a polská vláda vyhoví přání Američanů, mohou nepochybně počítat s jistou vděčností a obě si tím posílí své postavení jak doma, tak v zahraničí. Problém může vzniknout jen tím, že se tím dále vytváří asymetrie, nesoulad mezi vládami a většinami občanů. Většiny občanů, jak v České republice, tak v Polsku, jsou proevropské a vlády nejsou. A naopak. Většiny občanů jsou proti americké raketové obraně na území jejich státu a vlády jsou pro. Z toho by samozřejmě nemuselo nic vzejít, pokud by dotyčné vlády nevykazovaly další deficity. Z mnoha bych chtěl zmínit hlavně jeden. Je to viditelná a všemi vnímaná snaha udržet se u moci co nejdéle a za jakoukoliv cenu. Polská vláda se udržuje jen za cenu nemravných kompromisů hlavní vládní strany Právo a spravedlnost s populistickou a morálně rozloženou Sebeobranou a bigotně katolickou Ligou polských rodin, která se mentálně pohybuje kdesi v devatenáctém století.

Česká vláda se udržuje jen za cenu nemravných kompromisů mezi vyloženě proevropskou Stranou zelených, protievropskou ODS a místopředsedou vlády a předsedou KDU-ČSL Jiřím Čunkem, který by v jakékoliv západoevropské vládě nevydržel ani den po svém čištění vředů, jak sám řekl, ve Vsetíně a vážných podezření z korupčního jednání. Z toho plyne, že vlastním problémem dotyčných zemí je náročné a odpovědné členství v demokratickém a právním společenství, jako je Evropská unie, která je sice plná nedostatků a dělá hodně chyb, ale je to poprvé v evropské historii, kdy se evropské národy spojily svobodně a ne násilím. Jinými slovy, obě vlády mají problém se svobodou a odpovědností uvnitř tohoto společenství. Snaha udržet se u moci za jakoukoliv cenu by byla pochopitelnější, kdyby se v dotyčných zemích rozhodovalo o bytí a nebytí demokracie a právního státu. Jenže tomu tak není. V tomto roce se "pouze" jedná o další existenci Evropské unie. Především v tom smyslu, že se buď prokáže vnitřní schopnost a vůle členských států najít společný přístup, nebo opět převáží přístup preferující jednotlivé národní zájmy. Německo jako předsednická země nyní rozeslalo dopis všem státům, v němž navrhuje urychlené svolání vládní konference s úkolem připravit do konce tohoto roku definitivní znění smlouvy, která by se v příštím roce ratifikovala, a v roce 2009 se podle ní už volilo do společných orgánů Unie.

Nevím, jaké šance má tento návrh, ale když se dívám na situaci na palestinských autonomních územích, kde byla nedávno vytvořena vláda národní jednoty a nyní tam vypukla občanská válka mezi dvěma palestinskými politickými a vojenskými skupinami, říkám si, že Evropa je přece jenom o něco dál. Možná dokonce v tom smyslu, že pochopila, že bezpečnost není jenom v raketách, ale hlavně ve společné vůli jednat ve společném zájmu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .