Pro politiku se člověk musí narodit a být i kapku psychopat. Takže až v příštím životě, říká bývalý prezidentský kandidát Vladimír Franz

Vladimír Franz
Vladimír Franz

Proč se právník, cenami ověnčený hudební skladatel a výtvarník, ale taky vysokoškolský pedagog, botanik nebo historik rozhodl kandidovat na prezidentské křeslo? Proč si všechno nejdřív sám „osahá“ a až pak soudí? Jen dvě otázky (z mnoha) pořadu Hovory Markéty Ševčíkové.

Hudební motivy se točí v hlavě, což je magořina a pomůže jedině je napsat, říká Vladimír Franz

Prof. Vladimír Franz

Umění je řemeslo stejně jako ševcovina, říká výtvarník a hudební skladatel Vladimír Franc. „Až do 19. století se v hudbě i ve výtvarném umění dělalo všechno na zakázku, nebyla to žádná hanba. Celý Bach je na zakázku, takřka celý Mozart je na zakázku. Myslím si, že je to normální. Umění bylo dřív službou, to teprve romantismus vnesl člověka, který když něco dělá volně, je to umělec a když pracuje na zakázku, je to něco pokleslého,“ vyprávěl v Dobrém dopolední doktor práv, profesor, malíř a hudební skladatel Vladimír Franz.

„Vzdělání je především prožité vědomí souvislostí. Přesně to uplatňuji při výchově dalších generací,“ říká Vladimír Franz. „Jen hromádky informací nestačí, vlastně je to k ničemu. Je to důležité proto, abyste nebyli pořád jen překvapováni,“ dodává.

V roce 2012 se Franz rozhodl kandidovat v první přímé volbě na prezidenta republiky. „Byla to cesta za lidmi, za společností i zjištění, že žijeme ve vydluženém čase, kdy jedno odumřelo a druhé ještě nenašlo formu a neví se, co to je,“ vzpomíná na dobu, kdy vykročil do politiky.

Lidé poletují ve vakuu politiky

Lidi prý poletují ve vakuu sem a tam jako molekuly. „Někdo je z toho protivný, někdo miloučký, ale když to dělat nechcete, tak se tím ani nemusíte vzrušovat. Protože tady máme asi 5 milionů politologů a další davy těch, co jsou na ně přicucnuty a taky za to placeny, takže… co já s tím.“

Od své kandidatury ani nic nečekal. „Když někdo pomýšlí na nějakou funkci, začne se v jeho chování projevovat zkaženost. Takže právě proto jsem na žádnou funkci nepomýšlel, aby se u mne nic neprojevovalo.“ Zkušenost s politikou a volební kampaní tak zpětně hodnotí jako cestu. Zároveň nahlédl pod pokličku fungování našich médií a nejrůznějších společenských kruhů, což prý byla taky hlavně zkušenost.

Skladatel Vladimír Franz

Jednu změnu jako tvůrce zaznamenal: „Začal jsem být daleko pozornější vůči přírodě a věcem, které skutečně mají smysl,“ přiznává. Politici jsou pak podle Franze stejně potřební jako popeláři, bachaři nebo třeba hrobníci.

„To sice nejsou VIP povolání, politika je VIP, ale nevím proč. Je to normální služba a já si vážím těch, co to jsou schopni dělat… Pro politiku se člověk musí narodit a být trochu i psychopat. No, a to já, bohužel… snad v příštím nebo posmrtném životě,“ uzavírá.

Kontakt s materií

Když ho něco zaujme, zkusí si to osahat. „Když mě zaujmou kytky, tak si je taky pěstuji. Pak nastane ta rumařina, ten styk se zemí, kdy se hrabete ve hlíně…“

Kontakt s materií je pro něj nesmírně důležitý. „I takové akvarely dělám zásadně na zemi a na úplném začátku jsem je dělal přímo rukama. Haptický vjem je nesmírně důležitý. Muzika se dělá hlavou, ale i rukama a je to nemlich stejně důležité.“

Maluju květiny, které znám odmalička, říká výtvarník Vladimír Franz

Vladimír Fanz a Ida Saudková s návštěvníky výstavy a hudebníky

V semilském Muzeu a Pojizerské galerii do konce prázdnin vystavuje obrazy květin výtvarník a hudebník Vladimír Franz a jeho partnerka Ida Saudková, která vybrala barevné koláže a fotky, včetně novodobé Mony Lisy.

Podobně „dotýkaná“ prý musí být i krajina, které se věnuje. „Já byl vždy krajinář, a to v tom normálním i přeneseném slova smyslu. Jsem děsně meteosenzitivní a vlastně mě děsně nebaví půlrok bez slunce, kalna a tmy.“ Svůj vztah k dotýkané krajině pak vysvětluje na příkladu pobytu v USA: „Já tam neviděl ten jejich komunikační kód. V krajině, kterou známe z westernů, je něco jiného. Jen 3 tisíce kilometrů kukuřičných polí? To není nic moc,“ vzpomíná.

Tehdy si sám začal klást otázku, co pro něj znamená vlast. A má už i odpověď: „Je to veškerá dobrá energie, která byla někde vydána. Poté se prolnula se zemí, a ta je jí dnes prorostlá. Takový kus země už má jiný význam.“ Když jedete kolem Blaníku, tak nevidíte jen kopec s rozhledničkou, ale je tam rozpuštěný Bedřich Smetana a ten kus země má pro vás prý úplně jiný význam. „Pochopil jsem, že mám rád krajinu dotýkanou, a je vlastně úplně jedno, kde to je.“

Život ve vlnách

Pokud pak má odpovědět na otázku, které období jeho života bylo zatím nejzásadnější, tak žije ve vlnách. „V muzice bylo zásadní období, když jsem skončil právo a pak celé dny seděl u piana a skládal denně 4−5 písní. Chodil jsem vykládat vagony, roubovat stromy a jezdil se sypačem.“ Tehdy bydlel v pražských Vysočanech, a když celé dopoledne hrál, „to na mne panečku chodilo udání, že za dělnické peníze někdo hraje na piano. Kdyby se tam pořádala noční heavymetalová party, tak to nevadilo nikomu.“

Jaké období ze svého oboru „výtvarna“ považuje za nejdůležitější? Proč vlastně studoval práva, když si talár nikdy neoblékl? A jaké geny zdědil od svých předků? Poslechněte si v audiozáznamu pořadu Hovory Markéty Ševčíkové.          

Spustit audio
autoři: Markéta Ševčíková, Věra Luptáková|zdroj: Český rozhlas

Související