Pro a proti Špidlovi v našich médiích

Nu což, řeknete si, copak Nova, ta má tento styl předepsaný, ať je jejím ředitelem Železný nebo Dvořák. Jdete si pak brzy lehnout a do postele si vezmete česko-slovenský čtrnáctideník Mosty, kde známý publicista Jiří Hanák sice také píše o marném boji Vladimíra Špidly, ovšem slovy mnohem střízlivějšími. Ocitujme si něco z těch moudrých vět: "Nic není premiérovi a předsedovi ČSSD platné, že lidé v České republice se nikdy v historii neměli tak dobře, jak se mají dnes, nic není platné, že průměrný plat během dvou let stoupl na více než sedmnáct tisíc korun. Důvěra ve vládu je na jednom z nejnižších bodů a ČSSD se v preferencích dostává až za KSČM. "

Hlavní, ale ne jedinou příčinu tohoto paradoxu charakterizuje Hanák takto: "Vladimír Špidla nepřevzal po Miloši Zemanovi politickou stranu, ale jakousi konfederaci loupeživých baronů. Bylo jim dobře za baťky Zemana jejich klientelismu a plnění kapes baťko nebránil. S nástupem Vladimíra Špidly to skončilo. Občan sice s úžasem zjišťoval, že politika může mít smysl, avšak úměrně tomu, jak Špidla pročišťoval ovzduší, ztrácel podporu vlastní strany a reformu sahající do kapes lidí nese teď na zádech sám." Potud citát z Jiřího Hanáka.

Alespoň částečně zklidněn těmito slovy jsem usnul, ale běda! Hned ráno - bylo to v úterý - na mne protišpidlovsky nevybafla Nova, ale takřka celé číslo ještě stále jakžtakž seriózní Mladé fronty Dnes. "Žádná reforma, jen zdražování", křičí titulek nad několika čtenářskými dopisy, z nichž ovšem nejméně dva se vyjadřují ve zcela opačném smyslu. Celému tomu protišpidlovskému tónu úterní Mladé fronty Dnes však vévodí článek samotného jejího šéfredaktora Pavla Šafra, který hned zkraje jednoznačně konstatuje, že tato vláda rozvrátila státní rozpočet a uvrhla zemi do katastrofálního zadlužení. Podle něho této zemi nepomůže ani případná změna vedení ČSSD, ale teprve změna celého kurzu. Jak by ten kurz měl vypadat a kdo by měl být jeho kapitánem, to Pavel Šafr neříká.

Zde není bez užitku přečíst si dva články z posledního čísla týdeníku Respekt. V prvním se nedávno zmlácený šéfredaktor Tomáš Němeček v přesném protikladu Pavlu Šafrovi staví za Špidlovu reformu i za kolodějská daňová ujednání a s poněkud zaťatými zuby přiznává i nemalé zásluhy lidoveckému předsedovi Kalouskovi, nad jehož podezřelou minulostí bude asi nutné ve světle jeho současných činů tak trochu mávnout rukou. I když ovšem právě i ta jeho minulost zapadá do otřesného článku Jaroslava Spurného v tomtéž čísle Respektu, kde se uvádějí poněkud jiní viníci oné neblahé fiskální situace České republiky, než uvádí šéfredaktor Mladé fronty Dnes.

Spurný v něm klade rovnítko mezi veřejnou korupci, tunelování a praní špinavých peněz - o jejichž existenci snad dodnes nic neví současný nejoblíbenější český politik. Ze Spurného článku budeme opět volně citovat. Příslušná jména osob a institucí si posluchač zajisté dosadí sám. Jaroslav Spurný tedy píše: "Bylo to právě zločinecké drancování a nezakryté nákupy vlivu, co ve druhé polovině devadesátých let velmi poškodilo českou ekonomiku a vážně nabouralo zdejší politický systém. Jedna do té doby vládnoucí strana zaplatila za svou slabost pro špinavé peníze rozpadem, druhá existencí. V prvních letech svobody vzniklo přes padesát nových bank a privatizace státního majetku uvedla do pohybu kolosální částky.

Během několika let byla více než polovina bank vytunelována, řada privatizovaných podniků ožebračena a rozkutálené peníze se odhadují na 500 miliard. Velký díl z toho byl s určitostí ukraden a změnil se ve špinavé peníze. Ty se ovšem nevypařily, ale usilovně hledaly zhodnocení. Jako běžná věc se tehdy přijímalo, když šedovlasý fešák se zkušenostmi agenta STB privatizoval a přikupoval na dluh jednu chemičku za druhou, neboť díky úvěrům měl plné kapsy stovek milionů. A politici všech barev usilovali o jeho přátelství. Tehdejší prezident mu za čtvrt miliardy prodal část rodinného paláce, premiér s ním hrál tenis a chodil na fotbal, ministr financí mu vycházel vstříc a nekomplikoval nějakými omezujícími předpisy kšefty s topnými oleji a šéf opozice od něj tajně bral karty na benzín pro stranická auta. Pak všechno prasklo, Chemapol v roce 1999 zbankrotoval a 16 miliard dluhů po něm zmizelo neznámo kam."

Tolik tedy kousek textu Jaroslava Spurného v Respektu. Všichni víme, že jde jen o jediný příklad kořenů bídy našich dnešních veřejných financí a je až s podivem, když šéfredaktor nejčtenějšího českého deníku toto neví a jakoby v této zemi uplynulých 14 let nežil, nachází dnes jediného viníka - ironií osudu právě v člověku, který se aspoň částečně pokouší uvádět věci do pořádku. Že i on v tom dělá některé vážné chyby, to je kapitola pro jiný komentář. Bylo by však opravdu na čase kdyby i jisté morální hodnoty začaly mít u nás aspoň takovou váhu, jakou jim kdysi přiřkl ten, kdo se neskutečně zasloužil o tento stát.