Přistěhovalci do Španělska

Týdně jich je víc než sto, alespoň těch, které se podaří na španělském území zadržet. Odhaduje se, že ve skutečnosti jich projde o padesát procent víc. To jsou ti, které nikdo neobjeví. Na Pyrenejském poloostrově jsou vlastně tři druhy cizinců. Jedni mají doklady zcela v pořádku. Ti v květnu tohoto roku získali možnost zařídit si španělské občanství v rámci snahy znormalizovat postavení imigrantů. Na čtyřicet milionů Španělů je jich přes tři miliony.

Zajímavostí je, že právě oni mají na svědomí přírůstek populace. Druhá kategorie se může prokázat pasem své země a má stálé bydliště ve Španělsku. Je jich přes jeden a půl milionu. Jednotlivé obce na ně dostávají od ústřední vlády sociální příspěvky a na jejich vzdělání. Je to podobné jako když se v České republice rozdělují peníze obcím podle počtu jejich obyvatel. Proto těmto přistěhovalcům vycházejí místní samosprávy vstříc a občas přimhouří oko, když nemají požadované doklady zcela v pořádku.

Ve svých bytech, většinou pronajatých, ubytovávají cizince třetí skupiny. Ta je nejproblémovější. Jde o imigranty, kteří se nacházejí v zemi zcela ilegálně. Jejich počet lze pouze odhadovat. Říká se, že jich ročně přibývá přibližně 150 tisíc, ale jak už bylo řečeno, řada z nich putuje do dalších zemí Unie. Mnoho přistěhovalců z Afriky také umírá na širém moři, když se snaží doplout ke svému štěstí na vratkých bárkách. Občas je vyčerpané, zpravidla po drobné bouři, nalezne španělská nebo italské pobřežní hlídka, což lze považovat za jejich největší životní štěstí.

Paradoxní je, že nejvíc ilegálních přistěhovalců zřejmě nepochází z Afriky. Podle oficiálních údajů přicházejí hlavně z Latinské Ameriky, konkrétně z Argentiny, Kolumbie a Ekvádoru, z Rumunska a z východoasijských zemí. Přesto však, jak je zvykem od berlínské zdi, vystavělo Španělsko dva valy, aby po téměř dvou tiscích letech ztížilo zpětné stěhování národů. Obě zdi se nacházejí na poslední výspě španělského území na africkém kontinentě u hranic s Marokem: V Ceutě a v Melille (seutě, melilje).

V srpnu však imigranti překonali neutrální zónu a nakonec pronikli ochranným valem. V uvedených městech je přeemigrováno. Život těchto lidí je na tak malém území ubohý. Demokratické Španělsko není schopno se postarat o jejich základní potřeby. Proto rozmisťuje ilegální přistěhovalce letecky i loděmi do speciálních středisek v zemi, jejichž adresy většinou tají. Cestují do vnitrozemí a v ruce mají doklad o svém vyhoštění. Stojí to hodně peněz a představitelé opozičních lidovců obviňují socialistickou vládu z neschopnosti.

Maroko to také nemá jednoduché. Sjíždějí se do něj lidé z celé Afriky, kteří jsou ochotni udělat cokoli, aby ve své vlasti neumřeli hlady. Stahují se k výše zmíněný španělským enklávám a znesnadňují život marockých starousedlíků. Maročtí vojáci je proto odvážejí na jih a východ země, kde je bez prostředků zanechávají vlastnímu osud. Podle organizace Lékaři bez hranic bylo jen v tomto týdnu vypraveno přes čtyřicet přeplněných autobusů do pouštních oblastí Maroka. Muži s pouty na rukou a ženy s dětmi bez základních potřeb jako je voda a jídlo.

Španělský ministr zahraničí Moratino se v Rabatu sešel se svým marockým protějškem a po návratu do Madridu prohlásil, že obě země usilují o co nejhumánnější způsob, jak vrátit emigranty do míst, odkud pocházejí. S tímto postojem nesouhlasí nejen opoziční lidovci, ale také všechny nevládní organizace, které do Maroka vyslaly své pozorovatele. Obviňují socialistickou vládu, že se snaží co nejméně obtěžovat jižního souseda. Postoj Madridu je vysvětlitelný - i když nikoli omluvitelný - tím, že má svých starostí s imigranty víc než dost. Opoziční Lidová strana už požádala OSN, aby dohlédla na humánní zacházení s emigranty. Tentýž požadavek vznesla i v Bruselu a Evropská unie obratem vyslala do Maroka své pozorovatele, kteří by měli do konce týdne podat první zprávu.