Případ poněkud kocourkovský

Což by ovšem znamenalo, že hlava státu stále zastává názor, podle něhož mohou politikové nejen jmenovat ale prakticky libovolně také odvolávat soudce například Nejvyššího soudu. To je však přinejmenším sporné, a podle řady ústavních expertů dokonce nebezpečné. Pokud by se taková praxe zavedla, jeden z pilířů státnosti by se ocitl pod politickou mocí, což chtěj nechtěj připomíná zvyky totalitních režimů.

Hájkovo dnešní vyjádření se týká faktu, že Ústavní soud zrušil přidělení Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, což učinilo ministerstvo spravedlnosti. To se stalo v době kdy se ze zranění léčila předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, jíž ovšem několik měsíců před tím na návrh tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce odvolal prezident, neboť prý jsou v jejím řízení instituce závažné nedostatky. Brožová se ihned odvolala k Ústavnímu soudu. Ten nejprve odložil vykonatelnost prezidentova rozhodnutí dokud ústavní soudci při nerozhodnou. A ti pak v létě Brožovou ve funkci potvrdili s tím, že by šlo o nepřípustný zásah výkonné moci do moci soudní. Čili - Brožová stále byla předsedkyní Nejvyššího soudu a musela by podle litery zákona o soudech a soudcích s přidělením Bureše souhlasit. Místo ní to učinil její místopředseda, zřejmě v dobré víře, že je jeho šéfová právoplatně odvolána. Když se ukázalo, že tomu tak není, pak souhlas místopředsedy neplatí. Jestliže nyní Ústavní soud znovu vyhověl Brožové a uznal, že byla v Burešově případě obejita, jen tím stvrzuje první verdikt. Který znamená, a to lze pro jistotu opakovat: bez ohledu na obecnou nespokojenost s českou justicí nesmějí politikové personálně do nezávislých soudů zasahovat. Má to logiku podobnou tomu, proč je dobré mít dvojkomorový parlament: jestliže sněmovnu například ovládne politická strana s náběhem k totalitním praktikám, ještě je tu senát, který tomu může bránit. A totéž se týká soudů - když budou snadno podléhat politické moci, mohou se případně změnit v politický nástroj, jak tomu bylo například za časů komunistické vlády jedné strany. Tomu lze zřejmě rozumět docela dobře. I když je jistě možné, že některý soudce na svou vysokou funkci nestačí a bylo by k obecnému prospěchu jej vyměnit.

Dlouho panovalo přesvědčení, že to může učinit ten, kdo dotyčného jmenoval, hlava státu, případně resortní ministr. To ovšem ústavní soud už před půl rokem vlastně znemožnil. Zatímco řadové soudce, jmenované prezidentem, může odvolat toliko soudcovský kárný senát, jak postupovat v případech vyšších funkcionářů, není zatím jasné. Současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil předběžně navrhuje, aby v takovém případě také přišlo ke slovu kárné řízení. Některé hlasy hovoří o pravomoci soudcovské rady, a jiní experti doporučují, aby byli vyšší soudci jmenováni na určité časové období. Oba případy týkající se Ivy Brožové by nejspíš mělo urychlit dohady na tínm, jaké řešení zvolit.

Zvlášť také proto, že má Burešova kauza zásadní a dost absurdní háček. Úterní verdikt Ústavního soudu se totiž netýká jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, což bylo rozhodnutí, prezidenta Klause, ale jen jeho přidělení k němu. Absurdně tedy Bureš jedním ze zástupců Brožové zůstává, byť byl k soudu přidělen bez jejího souhlasu nepřípustně. To bohužel není vtip, nebo výjev z Kocourkova, ale realita se zcela nejasným vyústěním. Dohodnout se na pravidlech je tedy nejvyšší čas.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .