Případ Libby a spol.

Libbyho případ má kořeny v blamáži s iráckými zbraněmi hromadného ničení. Administrativa prezidenta Bushe při obhajobě invaze do Iráku tvrdila, že Saddám Husajn sháněl pro svou jadernou bombu uran v Nigeru.

Když se pro toto tvrzení snažil v Africe najít důkazy bývalý americký velvyslanec Joseph Wilson, a potom je v tisku odsoudil jako holý nesmysl, spustily se v Bílém domě podivné machinace.

Najednou se totiž pár novinářů od vládních úředníků dozvědělo, že do Nigeru Wilsona ve skutečnosti poslala jeho atraktivní plavovlasá manželka Valerie Plameová, která - a teď to přijde - je agentkou zpravodajské služby CIA.

Tenhle cíleně vypuštěný "šproch" měl zřejmě Wilsonovu kritiku zpochybnit, a jelikož ho novináři dle očekávání zatepla zveřejnili, celá kauza začala pronikat na veřejnost.

Podle zvláštního žalobce Patricka Fitzgeralda a americké legislativy ovšem tady spíš veškeré intrikářské legrace končí: Úmyslně vyzradit totožnost agenta CIA je totiž ve Spojených státech považováno za závažný trestný čin.

Aby ale převyprávění dosavadní kauzy nebylo zas tak jednoduché, nikdo nebyl zatím v případu obžalován ze samotného úniku informací, které vedly k vyzrazení agentky Plameové. Koneckonců se k zodpovědnosti za tenhle únik v září přihlásil bývalý pracovník ministerstva zahraničí Richard Armitage. Libby je nyní obviněn pouze z toho, že při vysvětlování celé kauzy lhal. Jak vyšetřovatelům FBI, tak velké porotě.

Lhal prý ohledně toho, jak se o práci Plameové pro CIA dozvěděl, kdy se o ní dozvěděl a nemluvil prý pravdu ani o předávání těchto informací médiím.

Svědkové žaloby to zatím potvrzují. Bývalý mluvčí Bílého domu Ari Fleischer vypověděl, že Libby o příslušnosti Plameové k CIA věděl dřív, než později uváděl, a I když se tvářil, že se sám o Plameové dozvěděl od novinářů, byl to pravděpodobně první Libby, kdo jim dal na její prozrazení tip. Ale kdo koho informoval první už si prý Libby zas tak podrobně nepamatuje.

Fleischerova výpověď ale také posílila tvrzení žaloby, že Libby tak usilovně zjišťoval a šířil informace o poškozeném velvyslanci a agentce, že by si na podrobnosti svého úsilí pravděpodobně vzpomněl.

"Jsem sice zcela oddán práci ve viceprezidentovu týmu," řekl Libby roku 2002, "ale přitom mi v hlavě naskakují I motivy dalšího románu." Bývalý právník tím v jedné populární talk show narážel na svůj příběh z prostředí japonského venkova, který mu před deseti lety vyšel pod názvem "Učeň". Teď to však vypadá, že se autor knihy o vraždě sám ocitl uprostřed politického thrilleru. A ten - jak naznačují souvislosti s nejvyšším republikánským vedením - by se klidně mohl jmenovat "Obětní beránek".

Libbyho případ totiž vrhá stíny do nejvyšších pater americké moci: Podle jedné teorie měl Libbyho k očernění Wilsona a Plameové navést sám viceprezident Dick Cheney. I ten bude zřejmě k probíhajícímu soudu předvolán a bude muset vysvětlit, proč si po Wilsonově kritice vládního postupu v Iráku nechal Wilsona prověřovat, jak vypověděla jeho sekretářka. Podle jiných vysvětlení zas Libby loajálně zametá stopy za Karlem Rovem, klíčovým poradcem prezidenta George Bushe. Cheney a Rove patří k nejvlivnějším hybatelům Bushovy administrativy a jejich neokonzervativní prádlo se na veřejnosti tak často nepropírá. Pokud tedy zrovna některý z nich nepostřelí kolegu na honu, jako se to před necelým rokem podařilo Cheynemu.

Původně měli republikánské eminence obavy, aby se chystaný proces s Libbym časově nepřekrýval s volbami na podzim 2006. Ty sice beztak prohráli a v Kongresu ztratili vliv, ale ani teď, když potřebují Republikáni uhájit novou Bushovu strategii v Iráku, jejich reputaci soudní pře nijak nepomáhá. Obnažené intriky současné administrativy jsou pouze další vodou na roztočený mlýn Demokratické většiny.

A ten může klidně semlít I Lewise Scootera Libbyho. Za krátkonohou lež, pokud mu bude prokázána, může dostat miliónovou pokutu a odsedět si navíc ve vězení až třicet let. Třeba by se potom za mřížemi na některé podrobnosti upamatoval a sepsal konečně ten thriller, ke kterému mu dřív v hlavě naskakovaly jenom motivy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .