Případ Kinský na pokračování

Samozřejmě nejjednodušší je přístup neprávnický, kdy emocionální přání se stává otcem pseudoprávní myšlenky. Německý šlechtic s nacistickým pozadím svých rodičů chce od státu majetek za 40 miliard, čímž hrozí prolomení Benešových dekretů a je ohrožen stánek Národní galerie v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Měl jsem pocit, že takhle nějak celou tu kauzu rozvířil ministr Dostál. Jenže teď jsme od něho v televizi slyšeli, že onu částku 40 miliard si, jako obvykle, vymysleli prokletí novináři a od nich snad měla vzejít i ta floskule o prolomení dekretů.

To nechme teď stranou, zda-li je toto obvinění novinářů spravedlivé či nikoliv a vezměme za bernou minci, že nejen František Kinský, ale i ministr Dostál dávají za pravdu známému advokátovi šlechtických rodin doktoru Felixi Nevřelovi, který už před časem napsal do Lidových novin, že částka 40 miliard je nemožná. Pronásobením výměr požadovaných pozemků s platnou cenou za čtvereční metr plus necelá půl miliarda hodnoty Kinského paláce dá dohromady tak asi 2 miliardy korun. Tedy čtyřicetinu oné propagační částky.

Samozřejmě, že ani to není přesné a skutečnou hodnotu svého majetku v Čechách nezná ani sám František Oldřich Kinský. Kromě toho se zapřísahá, že nikomu nechce brát střechu nad hlavou, a pokud jde o palác Kinských, nechce nic víc než pár místností pro svůj byt. Hlavně však nemá nejmenší úmysl stěhovat odtud Národní galerii, i když by od ní vybíral nemalé nájemné. Tolik pokud jde o ony propagační bubliny. Mnohem složitější je to však s právní stránkou věci.

Jakkoliv panu doktoru Pejchalovi v Právu i ústavnímu expertovi Václavu Pavlíčkovi v televizi se celá věc i z tohoto hlediska jeví naprosto jasná, soudy na nejrůznějších úrovních projevují tak rozdílné názory, že i vysocí ústavní činitelé považovali za nutné požádat, aby aspoň Nejvyšší soud svá stanoviska sjednotil a vydal jakýsi doporučující judikát. Zde už se právnický laik přestává orientovat vůbec. František Oldřich Kinský a jeho advokát vytrvale tvrdí, že vlastnictví příslušného majetku je naprosto nezávislé na jeho rodičích, neboť podle jakéhosi starého rakouského zákona odkázal jeho předek, zemřelý roku 1904, všechny ty věci až potomkovi Františka Ulricha Kinského staršího, tedy dnešnímu žalobci.

Sama tato věc pobouřila v jedné televizní debatě místopředsedu ODS Petra Nečase, jemuž k vytvoření názoru stačilo pouze to, že se zde postupuje podle nějakého předpisu z doby Josefa II. To ovšem samo o sobě nemusí být na závadu, pokud ten zákon dodnes platí. Jenže v tomto punktě právní zastánci i odpůrci text toho předpisu neuveřejňují.

Takže všechno vypadá tak, že v řízení podle občanského zákoníku je nutno tento předpis považovat za předpis obecný. To podle doktora Pejchala ovšem platí jen tehdy, když nejsou platné nějaké předpisy zvláštní, v našem případě zákony restituční, které se podle této teorie obecným zákonům nadřazují. Takhle jednoznačně to ovšem neuznává Nejvyšší soud, proto ta rozdílnost jeho výroků. Jenže i kdyby bylo uznáno, že náš restituční zákon je nadřazen obecným ustanovením občanského zákoníku, je zde základní otazník, zda-li se na Kinského majetek mohou vůbec vztahovat nějaká restituční ustanovení, pokud by ten majetek byl zabaven neprávem.

A zde jsme u Benešových dekretů, které se vyznačují základní právní mlhavostí, že majetek se podle nich zabavuje nikoli podle státní příslušnosti, ale podle národnosti, tedy buď německé či maďarské. A zde doktor Pejchal správně říká, že všechny soudy by se měly zabývat především touto otázkou, jak to bylo a je u Kinských s tou národností. Tady jsem opravdu zvědav, k čemu naše justice dojde. Benešovy dekrety určují německou či maďarskou národnost podle toho, zda-li se k ní dotyčný občan hlásil v kterémkoli sčítání lidu od roku 1929.

Jaké však se o tom dnes mají najít relevantní doklady, obzvláště když dnešní pak Kinský se narodil roku 1936 a sotva mu někdo dokáže, že jeho rodiče se při sčítání lidu hlásili k Němcům? Naopak zřejmě existují doklady, které byly před pár lety uznány na Pražském magistrátu za dostatečné, aby Františku Oldřichu Kinskému bylo přiznáno české občanství. Což nezpochybnilo ani pozdější policejní přezkoumání, jenže občanství ve vztahu k Benešovým dekretům není totéž, co národnost.

Ale víme přesně, jaká je úloha těch dekretů v tomto případě? Takže nejsa právníkem, zdaleka si nejsem tak jist jako oba kandidáti na ústavní soudce Pejchal a Pavlíček. A jsem tedy jen zvědav na další vývoj této zcela unikátní kauzy.