Přineseme vám zbraně a ukážeme, jak se s nimi zachází, řekli rusky mluvící ozbrojenci a postříleli 19 bezbranných civilistů

Jen v dubnu a květnu roku 1945, za tyto dva poslední měsíce války, zahynulo na našem území asi 11 tisíc Čechoslováků.

A samozřejmě desetitisíce dalších především sovětských vojáků, ale i Američanů, Poláků, Rumunů a tisíce Němců. Těsně před koncem 2. světové války nacisté mučili, vypalovali vesnice, umlátili a ubodali muže, ženy i děti jen za to, že pomáhali partyzánům. Na konci dubna 1945 u obce Salaš bylo 19 lidí vlákáno do pasti, pravděpodobně gestapa a Vlasovců. Svědkové tvrdí, že mluvili rusky, polsky a lámaně česky.

Událost z 29. dubna 1945 zdokumentovaly prostřednictvím vyprávění jedné z posledních pamětnic Boženy Zůbkové redaktorky Paměti národa Helena Kaftanová a Jitka Andrýsová. Sbírku Paměť národa už skoro 20 let spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Za tu dobu organizace uložila do sbírky téměř devět tisíc příběhů, desetitisíce fotografií a různých dokumentů. Paměť národa vzniká z peněz především od drobných soukromých donátorů a sponzorů. Pomozte Paměti národa i vy. Staňte se například členem Klubu přátel Paměti národa nebo si vyberte podporu podle vašeho gusta zde. Děkujeme.

Nikdo nesměl domů, aby neprozradil údajné partyzány

V neděli 29. dubna 1945 kolem oběda přiběhl do vesnice Salaš na Moravě pomocník hajného Josef Dobeš a prosil muže, aby spěchali do nedaleké Kovářovy hájovny. Prosil je, že partyzáni v lesích nutně potřebují v boji pomoc. Devatenáct mužů prosby Dobeše vyslyšelo. V hájovně na ně čekala podezřelá skupina asi 40 ozbrojenců, kteří mezi sebou – podle přeživších svědků – mluvili rusky a polsky. Hajný vyzvídal, kdo jsou a odkud přišli. Ozbrojenci tvrdili, že jsou ruští partyzáni.

Logo

K příchozím se chovali odměřeně a panovačně. František Mlýnek chtěl z hájovny odejít, ale zadrželi ho, že nikdo nesmí zpátky domů, aby je neprozradil. Muže pak vyvedli kilometr do lesa, že jim tam ukážou, jak se zachází se zbraněmi. Velitel vydal rozkaz sednout si na zem. Vojáci je obstoupili. Devatenáct neozbrojených mužů bylo na místě postříleno a dobito pažbami.

Ve chvíli, kdy mrtvým vylamovali zlaté zuby, projížděla kolem na kole padesátiletá Aloisie Špičáková, vezla vajíčka. Gestapáci a Vlasovci nechtěli svědka, tak ji dohonili a zlikvidovali. Nezastřelili, ale zaživa rozřezali.

Bratr František pomáhal partyzánům, vozil jejich boty k ševci Balajkovi

Nejmladší ze zavražděných František Pravdík a jeho bratranec Alois Pravdík měli osmnáct let. Přišli na místo mezi posledními, protože nebyli doma, když k nim s prosbami přišel Dobeš. Doma jim pak maminka a sestra řekly, že tatínek František Pravdík starší vyrazil se strýci na hájovnu. Chlapci se na místě otočili a vyrazili za otci.

S partyzány rodina Pravdíkova už několik měsíců spolupracovala, říká Božena Zůbková, rozená Pravdíková: „Tatínek o tom přede mnou nemluvil. Bráška František vozíval partyzánům spravovat boty k panu Balajkovi do Velehradu. Měl na ně takový veliký ruksak, navrch dal vypuštěný kopací balon. Kdyby ho Němci chytli, řekl by jim, že si ho jede k panu Balajkovi nechat spravit. Ale nikdy ho nechytli,“ vypráví paní Zůbková, která 29. dubna 1945 ztratila tatínka, bratra a všechny své strýce a bratrance.

Veleúspěšný partyzánský oddíl vedl sadista Pepek

Po pádu Slovenského národního povstání na podzim 1944 se probojovala skupinka partyzánů přes protektorátní hranice na Moravu. Partyzánská skupina se pojmenovala po své první velitelce Olze Františákové, která se prý proslavila v bitvách během povstání. K oddílu Olga se přidávali další lidé, takže na konci války měl až 130 bojovníků.

Hrob padlých - Salašská tragédie

Vůdcem Olgy se záhy stal milenec Olgy Františákové Josef Houdek, zvaný Pepek. Po válce byl několikrát souzen za vraždy, podle svědeckých výpovědí to byl sadista, opilec, velmi krutý velitel, který mučil zajatce nelidskými způsoby. Kdo s ním nesouhlasil, toho nařkl ze zrady a kolaborace s nacisty a nelítostně zabil. Nařizoval popravy ubodáním bajonety. Jeho muži takové popravy ze strachu prováděli.

Partyzánská skupina Olga operovala i v lesích kolem Salaše. Obyvatelé partyzánům pomáhali hlavně jídlem, úkrytem, informacemi a mnozí se k nim přidávali. V únoru 1945 vypustili partyzáni pohonné hmoty z 30 cisternových vozů okupantů. Ve čtvrtek 19. dubna na zámku v Hošticích přepadli a zajali německého generálmajora Dietricha von Müllera a dalších jeho osm důstojníků. Ty pak zavřeli do sklepa a bez milosti popravili.

Generálmajora partyzáni na začátku května 1945 předali Rudé armádě, 2. ukrajinskému frontu maršála Malinovského. Německá protektorátní správa reagovala zuřivě. Do obcí v podhůří Chřibů vyslala „jagdkomanda“ – jednotky určené k tzv. odvetným akcím.

Do Salaše vpochodovalo v neděli 22. dubna 36 německých vojáků: „Všechny ženy a děti musely na jednu stranu a chlapi museli před národní výbor. A chodily skupinky německých vojáků, takoví mladíčci, myslím, že se báli, a prohlíželi domy. Kdyby u někoho našli partyzána nebo parašutistu, měli v úmyslu domy vypálit a vystřílet celou dědinu. Nikoho nenašli. Ačkoliv se v té chvíli nedaleko naší chalupy v jednom domě ukrývali dva parašutisti. Strýc Trubačík měl široký komín, vyházel naproti sobě cihly a dal jim tam desky. A tam seděli,“ vypráví Božena Zůbková, které tenkrát bylo devět let.

František Trubačík pomáhal pětičlenné parašutistické skupině vedené kapitánem Andrejem Sindorkem ze Sovětského svazu. Do lesa jim nosil jídlo, některé ukrýval u sebe na půdě. Jeden z největších shozů se odehrál v polovině dubna 1945. Sověti vysadili do oblasti u Salaše sedm parašutistů najednou. Jeden z nich zůstal viset ve větvích, když se odřízl, spadl na zem a polámal si nohy. Doplazil se k potoku, kde ho po několika dnech objevil František Krátký, naložil ho na povoz a odvezl do Salaše k paní Františce Hrdinové, která ho ukryla, zavolala doktora Hanáka z nedalekého Velehradu a starala se o něj až do konce války.  

Chtěli bojovat za svobodu, dostali se do pasti a byli zákeřně popraveni

V Chřibech se u partyzánských ležení v Tománkově hájovně a na Bunči v sobotu a neděli 28. a 29. dubna bojovalo. Skupina partyzánů z Kovářovy hájovny spěchala na pomoc k Tománkově hájovně. Bojující partyzáni vyslali Dobeše, aby rychle rekrutoval salašské muže, kteří již dříve přislíbili aktivně se v boji podílet. Proto je také lesník Josef Dobeš vyhledal a poslal za revírníkem do Kovářovy hájovny.

Logo

Rozkaz dostal i mladičký František Mlýnek, partyzánská spojka, aby sedl na kolo a sehnal lékaře. Při přestřelce zůstali ležet dva těžce ranění. Jeden měl prostřílená kolena, když se pokoušel zachránit ruského parašutistu Nikolaje, který dostal kulku do boku. Mlýnek spěchal do Kovářovy hájovny, kde ale už čekali gestapáci a Vlasovci, kteří v hájovně přestřihli telefonní vedení. Hajný František Kovář, jeho pomocník Vykydal, občan Salaše Josef Zapletal a František Mlýnek masakr přežili.

Kovář se při průvodu do lesa ozbrojencům vymluvil, že zapomněl cigarety. Překvapivě ho pustili. Vykydal byl starý a šel pomalu, vojáci ho předešli a nechali ho vrátit se do hájovny. Zapletal snad vyskočil oknem v kuchyni hájovny a utekl, cestou potkal chlapce Aloise a Františka Pravdíkovi. Varoval je, aby se vrátili, že se mu to zdá podezřelé, že tyto partyzány nikdo nezná. Kluci ho neposlechli, František říkal, že musí za tatínkem.

Mlýnek se zachránil zázrakem, věřil, prodral se velmi hustým lesem

František Mlýnek došel s průvodem až na místo masakru. Po válce vypověděl: „Když jsem uviděl rozestavěné ozbrojence, zmocnila se mě hrůza a nechtěl jsem jít dále. Ten, co trochu mluvil česky a šel za mnou, řekl: ‚Běž tam, nebo ti nakopu.‘ Položil jsem jízdní kolo u cesty a když jsem docházel k ostatním, zvolal někdo: ‚Sednout!‘ Když jsem si sednul, někdo řekl: ‚Teď dojdou kamarádi a přinesou vám zbraně.‘ Hned nato zvolal muž, co stál po pravé straně: ‚Deutsche Geheime Staatspolizei!‘ A všichni okolo stojící počali do nás střílet.

Vyskočil jsem a se mnou několik dalších a utíkal jsem šílený hrůzou pryč. Prchal jsem za neustálého kličkování proti příkrému svahu. Za mnou neustále svištěly střely. V nějaké prohlubni, když jsem byl již dále od střílejících, strhl jsem ze sebe hubertus a s vypětím sil jsem odběhl do hustého porostu a pádil pryč. Za sebou jsem slyšel dupot, který později ustal,“ píše v dopise z roku 1957 František Mlýnek, který svůj tehdejší útěk jako věřící považoval za zázrak.

V dopise si Mlýnek položil otázku, proč došlo k masakru, kdo za něj může? Domníval se, že došlo k souhře nešťastných náhodných okolností. Dopis Mlýnek napsal jako obhajobu a adresoval ho místnímu národnímu výboru. Salašský masakr nebyl nikdy dostatečně vyšetřen, vyšetřování bylo z neznámých důvodů zastaveno, viníci nebyli potrestáni. Proto se někteří pozůstalí domnívají, že to byl právě Mlýnek, kdo zradil a s gestapem tuto past nastražil.

Podle nich Mlýnek nemohl hustým porostem proběhnout. Kdyby se o to pokusil, nebylo možné, aby ho vojáci nezastřelili. Manžel paní Boženy Zůbkové napsal panu Mlýnkovi na začátku 60. let odpověď na jeho domněnku, že se jednalo o náhodu: „Vážený pane Mlýnku, nikdo nevěří v nešťastnou náhodu. Je naprosto nepravděpodobné, že by Němci v civilním oblečení přišli náhodou. Celé provedení akce je podivné. Jednak to, že Němci zde nepoužívali svého způsobu, kdy podobné násilné činy prováděli veřejně, nikoliv takovým zákeřným způsobem.

Božena Zůbková

Ještě podivnější je, že se gestapo odvážilo do lesa, kterému se jinak zdaleka vyhýbalo, poněvadž vědělo, že jsou tam partyzáni. A další náhoda, poblíž místa činu pobývala vždy partyzánská hlídka a toho dne tam náhodou nebyla. Uvedl jste také, že vám není známo, zda někdo v myslivně věděl, že jde o Němce. Vzpomeňte si však na první pietní vzpomínku na místě vraždy, kde jste veřejně uváděl, jak se vše odehrálo. Chápal jsem vás, že pro strašné vzpomínky jste se rozplakal a sám jste toho řekl velmi málo.

Většinou mluvil Kovář. Kovář uvedl, že se mu to zdálo podezřelé, a proto se vymluvil, že zapomněl cigarety a klidně byl puštěn, i když vás pustit nechtěli. Kovář přiznal, že po návratu do myslivny potkal dva chlapce, kteří za vámi dobíhali, přestože mu byly okolnosti podezřelé, přece tyto chlapce nevrátil. Těch nezodpovězených otázek je mnoho. Každý výletník, který zavítá na Salaš, navštíví hrob padlých, zakroutí nad vším hlavou a řekne: ‚Jak jen mohli uvěřit cizím lidem?! A jít s nimi na smrt?‘ A tu vznese každý podezření, že zde hrála velkou úlohu zrada,“ píše manžel paní Boženy, který léta trávil na lůžku s těžkou nemocí a skládal si dohromady střípky příběhu.

Dnes už aktéři příběhu nežijí. Domněnka, že by pan Mlýnek zradil, není mezi historiky sdílena. Už proto, že by zradu musel plánovat ve spolupráci  s hajným Františkem Kovářem nebo Josefem Dobešem, prokazatelně aktivními spolupracovníky partyzánů. Proč by se mstili na civilistech? Kdyby se rozhodli zradit, snadnější by bylo povraždit spící partyzány, kterých na hájovně někdy nocovalo až devadesát. Ale to jsou jen domněnky, proč a kdo masakr zorganizoval, se dodnes neví.

Nacisté na konci války asi nejvíc řádili v Beskydech. Do obce Ploština německé oddíly přišly 19. dubna 1945. Vojáci zapálili 10 domů a zastřelili nebo upálili 24 místních obyvatel. Za čtyři dny po tom vraždili v Prlově. Tady zahynulo 21 místních, vypálili 8 domků. V nedalekých Vařákových Pasekách zavraždili 2. května 1945 čtyři lidi a 8 domů vypálili. V Javoříčku, ve vesnici kousek od hradu Bouzov u Litovle, oddíly zastřelily na úplném konci války 5. května 1945 přesně 38 mužů, nejmladší měl 15 let, nejstarší 76. Ze 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.