Přinese konference v Annapolisu mír na Blízký východ?

To můžeme totiž už předem říci, aniž bychom nějak nadměrně podléhali pesimismu: ani tato konference nejspíš letitý izraelsko-palestinský konflikt definitivně nevyřeší. Není to ani v její moci - čeho ale může dosáhnout, je určitá změna ovzduší, celkové blízkovýchodní atmosféry, která zůstává z mnoha důvodů už řadu let velmi nepřátelská, a to vůči všem jejím účastníkům navzájem.

Jde přitom samozřejmě nejvíce o vztah Izraele a Arabů, ale také o vztahy mezi znepřátelenými sektami Palestinců a všech dalších hráčů regionu vůči blízkovýchodním mocnostem, především Íránu a Sýrii, které mohou tamní situaci výrazně komplikovat, jak to ostatně také často dělají. A v neposlední řadě jde v Annapolisu také o to ukázat, že právě Spojené státy jako světová supervelmoc, která má v této oblasti své zájmy, nehodlají jen nečinně přihlížet dalšímu dění, ale jsou ochotny i samy přispět právě ke zlepšování atmosféry.

Spojené státy k tomu mají i nemalé možnosti - mohou uplatnit svůj vliv na rozličných stranách a svým způsobem i donutit znepřátelené politiky ke kompromisu.

Mírovou konferenci v Annapolisu proto symbolicky zahajují tři projevy: amerického prezidenta George Bushe, předsedy palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse a izrealského premiéra Ehuda Olmerta. Samotná jednání konference mají však potom probíhat na úrovni ministrů zahraničí.

Naposledy srovnatelnou konferenci o míru na Blízkém Východě uspořádal ještě bývalý americký prezident Bill Clinton v roce 2000, což byl poslední rok, kdy zastával svůj úřad. Tím byla i tehdejší konference do jisté míry poznamenána - jakoby Clinotovou snahou nějak se "pozitivně" zapsat do dějin - i když na skutečnost, že tehdejší konference nakonec nebyla úspěšná a nepodařilo se nalézt potřebný palestinsko-izraelský kompromis, měly vliv také úplně jiné faktory, především neústupnost tehdejšího nejvyššího palestinského představitele Jásira Arafata. Lze říci, že právě na jeho neochotě ustoupit jen málo tehdy konference ztroskotala - tak to alespoň vypadalo navenek.

V tomto ohledu jsou tedy dnes vyhlídky lepší - i když možná jen zdánlivě. Nebožtík Jásir Arafat dnes sice už nemůže blokovat žádné kompromisní návrhy, ale podíváme-li se na jeho nástupce Mahmúda Abbáse, vidíme hned daleko větší problém: jakkoli mohl být Arafat trvdohlavý, měl aspoň sám nepopiratelnou autoritu mezi Palestinci - odpor proti němu byl zanedbatelný - což je důležité, protože jedině takový politický vůdce může nakonec prosadit do značné míry "nepopulární" kompromis v praxi. Tuto autoritu Mahmúd Abbás určitě nemá, naopak, velká část Palestinců nepodporuje jeho relativně umírněnou frakci Fatáh a sympatizuje s mnohem radikálnějším Hamásem. Palestinci vůbec jsou v této chvíli rozděleni na dvě zatím nesmiřitelné části, v Gaze vládne Hamás a na západním břehu Fatáh.

Jak by za takovéto situace mohl spíše formálně jmenovaný předseda palestinské samosprávy Abbás prosadit třeba jen trochu nepopulární kompromis vůči Izraeli? To je na první pohled velmi nepravděpodobné.

Shodou okolností je ale teď podobně nevýhodná situace i na izraelské straně. Ani izraelský premiér Ehud Olmert nemá dostatečnou politickou podporu k tomu, aby schválil - za určitých podmínek - např. vznik palestinského státu. Právě tyto podmínky představují totiž konkrétní ústupky Izraele, které by musel obhájit. A je zřejmé, že zajde-li v jednání příliš daleko, bude to definitivní konec jeho kariéry, ostatně ani doposud nepříliš úspěšné.

A konečně - ve srovnání s rokem 2000 - nevypadá v této chvíli moc nadějně ani americká iniciativa. Bývalý prezident Bill Clinton sice už tehdy ztratil část své popularity dobře známými aférami na domácí scéně, ale ve světě zůstával uznávaný jako v té době už hodně zkušený politik, výborný řečník a šikovný vyjednavač. A hlavně udržoval osobní přátelské vztahy téměř se všemi aktéry mírové konference a na Blízkém Východě panovalo tehdy vůči Spojeným státům poměrně mnoho dobré vůle. To vše dnešní americký prezident George Bush nemá.

Na Blízkém Východě dnes Spojené státy nejsou populární, zejména kvůli válce v Iráku, ale velké napětí panuje i v amerických vztazích s Íránem a Sýrií, jejichž režimy radikální Palestince podporují. O nějakém osobním přátelství Arabů k Georgi Bushovi nemůže být vůbec řeč.

Jak ale poznamenává diplomatický korespondent BBC Jonathan Marcus, právě pesimistické vyhlídky možná dovolí zahájit zásadní, vážná vyjednávání.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .