Přímá volba

Část politiků soudí, že by prezidentem měl být někdo, kdo je dlouhodobě občanům znám jako politik. Jiní politici soudí, že by prezidentem měla být naopak osobnost bez vazeb na politické strany. Politici se neshodnou, zda má být prezident výraznou osobností, která by bránila národní zájmy, anebo zda zvolit osobnost schopnou trpělivého vyjednávání, která by národní zájmy nepoškozovala.

Protože se navíc nejsou schopni dohodnout ani na tom, že se musí dohodnout, nemůžeme se divit neoficiálním kandidátům, když postupně oznamují, že o kandidaturu nemají zájem. Šéfka Akademie věd či rektor Karlovy univerzity doopravdy nemají zapotřebí účastnit se frašky, ve kterou se volba hlavy státu proměnila.

Pravděpodobnost, že by se našla parlamentní většina pro prezidentského kandidáta, se stále zmenšuje a je stále pravděpodobnější, že prezident vzejde z volby přímé. Otázkou je ale kdy. Parlament musí změnit ústavu a uzákonění přímé volby nebude pro poslance a senátory o nic snadnějším úkolem než zvolit prezidenta v parlamentu.

Lítý spor se povede o způsob volby či o kompetence přímo volené hlavy státu a předmětem taktizování bude jistě i termín lidového hlasování. Návrh ODS spojit volbu prezidenta s referendem o vstupu do Evropské unie zřejmě u ostatních stran podporu nenajde a v nejlepším případě budeme prezidenta volit až někdy na podzim.

Spekulovat dnes o tom, koho učiníme prezidentem, nemá smysl. Jisté je jenom to, že ho na rozdíl od poslanců a senátorů určitě zvolíme. Možná jim nebude po chuti, ale nevadí. Bude náš.