Příběh Michelangelova Davida

Michelangelův David z roku 1504

Mistr vrcholné italské renesance žil v Římě nedaleko Trajanova sloupu, kde se nemohl ubránit úžasu nad pokročilostí technologie antického Říma. Sloup tvoří dvacet obrovských mramorových válců – každý z nich váží dvaatřicet tun.

Zvednout 32tunový válec byl technický kousek hodný římského císaře, ale kulturní magazín Artnews připomíná, že něco takového daleko přesahovalo schopnosti kteréhokoli stavebníka doby renesance, která se neuměla vymanit z tyranie váhy.

Z dějin umění je známo, že vynikající stavitel Filippo Brunelleschi vymyslel řadu důmyslných zvedacích strojů – příkladem je jeřáb použitý při stavbě kupole a její báně ve florentské katedrále. Ale ani jeden z těchto strojů nestačil k vyzvednutí Michelangelova Davida na původně zamýšlené místo na pilíři katedrály. Byl to neuskutečnitelný úkol a Michelangelo to věděl.

Statická váha jeho sochy činila osm a půl tuny, což odpovídá asi čtyřem automobilům. Kdyby se měla zdvihnout na pilíř katedrály, dalo by se použít mnoha pramenů silného benátského lana, pokud by ovšem takové bylo k dispozici. Ale ani tak by si nikdo nemohl být absolutně jist, že bude dost silné.

Kdyby se socha při zvedání rozhoupala a začala by lanem škubat, zemská tíže by zvýšila její kinetickou energii, kterou by lana nemusela vydržet. Ale i kdyby se ji podařilo domanévrovat na místo určení, nebylo by vůbec jisté, že by pilíř katedrály vydržel její soustředěnou váhu, nemluvě o tom, že jeho stabilitu by ohrožovaly i nárazy větru.

Dalo by se také uvažovat o jiných metodách, které by pomohly těžkou sochu zvednout - například o lešení nebo o pomocných stavbách – ale Michelangelo věděl, že by se to nepovedlo. Jeho úmysl se nedal uskutečnit.

Florencie, katedrála Santa Maria del Fiore

Renesanční odvaha, s níž chtěl Michelangelo i církevní funkcionáři zvednout obrovskou sochu, v nás dodnes budí obdiv, ale v určité chvíli si i oni museli uvědomit, že tento úkol je finančně neúnosný a technologický nedostupný. Je docela možné, že to Michelangelo věděl od počátku, dokonce ještě předtím, než začal tesat Davidovu sochu. Když došel k poznání, že to nepůjde, tak se mu asi hodně ulevilo.

Pro nás, kteří jeho Davida už léta důvěrně známe, není snadné docenit její novátorství. V renesanční Florencii bylo toto téma zpracováno velmi dobře už mnohokrát. Vynikající sochař Donatello vytvořil Davida dvakrát – jeho mladická verze je mramorová a mnohem zralejší bronzová.

Z Michelangelových rukou vzešlo jedinečné dílo – nadživotní nahá postava bez příznačných atributů, jako je například prak, kterým mladý biblický pastýř David zabil filištínského obra Goliáše. Zcela nahý krásný mladík se navíc pro katedrálu příliš nehodil. Je docela možné, že Michelangelo dopředu věděl, že se na její pilíř nedostane, a to mu uvolnilo ruce. Výsledkem bylo zcela originální dílo přesně takové, jaké ho chtěl mít jeho autor.

Počínaje Davidem se z Michelangela stal tvůrce divů a slavný umělec. V době, kdy ho dokončil, mu bylo pouhých devětadvacet, a žil ještě dalších šedesát let. Nikdy si nemohl stěžovat na nedostatek práce a k tomu mu možná částečně dopomohl právě jeho krásný David.

Pro Michelangelovu kariéru je příznačná řada děl dosvědčujících jeho génia a originalitu v době, která si cenila právě těchto hodnot. Možná by to proběhlo úplně jinak, kdyby se sochař spokojil s vytesáním postavy zdobící vrchol pilíře katedrály. Když se osvobodil z diktátu této souvislosti, vytvořil sebevědomé a původní umělecké dílo.

Michelangelův David z roku 1504

Ale pokud David nebyl ve skutečnosti zamýšlen pro katedrálu, kam tedy měl přijít? Michelangelo se k této otázce příliš nevyjadřoval, ale to mu asi nevadilo, protož už dosáhl svého hlavního cíle – stvořit mistrovskou sochu. A tak bylo na občanech Florencie, aby našli vhodné místo, kde ji vystavit.

Při veřejné diskusi o umístění sochy pouze řezbář Francesco Monciatto prosazoval původně plánovanou eventualitu, to znamená pilíř katedrály. Další debata ukázala, že už v úvodní formulaci smlouvy Michelangelo jasnozřivě varoval, že instalace musí být velmi solidní a celá konstrukce naprosto spolehlivá. Tato formulace vlastně vylučovala umístění sochy na pilíř katedrály a nikdo jiný než zmíněný řezbář už na této myšlence vážně nelpěl.

Stručně řečeno Michelangelo vytvořil obra – nebyl to ani tak biblický David jako nádherné umělecké dílo, jehož smysl spočíval v něm samém. A jako takové uniklo obvyklým kritériím, která ovládala většinu renesančního umění – byl to hlavně kontext, tradice, ohled na předchozí zpracování, na přání zákazníka a na očekávání veřejnosti. A tak se neuskutečnitelný úkol stal podnětem Michelangelovy jedinečné sochy a mimořádného životního díla.

Zpracováno ze zahraničního tisku.