Prezidentský týden

Z parlamentní matematiky pak plyne, že okud se tohoto principu budou naši zastupitelé důsledně držet, žádného prezidenta mít nebudeme. Občan by to sice v každodenním životě jako nepřekonatelnou újmu zřejmě nepocítil, nicméně bylo by to neobvyklé a pro naše politiky dost možná i trapné. Sotva by totiž lidem vysvětlili, že u nás není úctyhodné osobnosti, odborně a mravně způsobilé reprezentovat stát. Nakonec se budou muset poslanci a senátoři buďto dobrat kompromisu a najít kandidáta, který bude pro většinu z nich přijatelný, anebo změnit ústavu a uzákonit přímou volbu, ve které si prezidenta vybereme sami. Dojde-li na druhou možnost, většina občanů se asi nebude zlobit a ráda politikům odpustí, že nad Pražským hradem nějakou dobu nebude vlát prezidentská standarta. Pokud se naši zákonodárci dopustí volby některého z dosavadních kandidátů, bude to ve všech případech dobrá zpráva pouze pro menšinu veřejnosti.

I v zájmu politiků je tedy oprostit se od stranického vidění světa a místo úvah, kdo by právě jejich partaji nejlépe prospěl z Hradu, by měli přemýšlet o tom, kdo by na Hradě nejlépe prospěl nám všem. Než ale taková úvaha bude aktuální, čekají nejprve poslance a senátory náročná vyjednávání a dramatická hlasování. Musí se ujistit, zda skutečně nepřipadá v úvahu nějaký výměnný politický obchod, dohoda, či kompromis. Aby nám svěřili tak odpovědné rozhodnutí, jakým je volba prezidenta, potřebují stoprocentní alibi.