Prezident se drží zpátky

Na vážkách odměřoval moc jednotlivým skupinám mocenským skupinám. Tu slíbil, tu přitlačil. Tón svého projevu mistrně přizpůsoboval prostředí, ve kterém se nacházel. Když někdo o svou funkci musel přijít, byla mu slíbena jiná. A přitom všem se hezky usmíval.

Prezident republiky Václav Klaus s tím nebyl úplně spokojen, avšak nic jiného mu nezbývá, než vládu ve středu jmenovat. Pokud tak opravdu učiní, je možné definitivně konstatovat, že se při sestavování vlády opravdu omezil jen na nejnutnější úkony. Do sestavování vlády, jak slíbil, nijak nezasáhl. Nutkání k tomu jistě mohl mít, avšak jeho snaha odlišit se i v tomto od svého předchůdce Václava Havla byla velmi silná. Prezident republiky vlastně při sestavování vlády provedl jen dvě ne zcela standardní věci.

První z nich byla, že hned nejmenoval Stanislava Grosse premiérem, ale v první fázi ho pouze požádal, aby vedl jednání o sestavení nové vlády. V Ústavě se o konkrétních úkonech nic nepraví, proto je možné říci, že Ústava něco takového prezidentovi za úkol neklade, ale ani mu to nezakazuje. Prezident nicméně Grosse jmenoval okamžitě, jakmile mu dokázal, že vládu sestavit bude možné.

Druhým, ne zcela standardním postupem byla dnešní schůzka se třemi kandidáty na budoucí ministry, z toho s jedním staronovým. Na Pražském hradě se postupně vystřídali budoucí ministři zahraničních věcí, obrany a vnitra, Cyril Svoboda, Karel Kühnl a František Bublan. Opět z Ústavy - prezident má podle ní právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Nikde se zde nepraví, že tak může prezident činit i s kandidáty na ministry. Zároveň to ale také nezakazuje, takže si prezident v tomto smyslu může činit, co chce, a pokud kandidáti na ministry pozvání přijali, je to také jejich věc.

Pouze je samozřejmě otázka, k čemu vlastně takové setkání před jmenováním bylo. Pokud se pánové dohodli, jak bylo řečeno na tiskových konferencích, že budou svá rozhodnutí více spolu konzultovat, je to posun pozitivním směrem. Totéž si ale mohli říci až po jmenování, přesně v duchu citovaného článku Ústavy. Setkání před jmenováním trochu zavánělo, a někteří komentátoři to tak ihned pochopili, že prezident váhá se jmenováním zmíněných ministrů a byl by nejraději, kdyby mu premiér navrhl jiné. Tyto obavy ale prezident nejspíš rozptýlil tím, že nic takového po setkáních nežádal.

Ostatně, odborníci se přou, zda-li je prezident povinen jmenovat člena vlády nebo to může případně odmítnout. Také v tomto bodě Ústava nedává jasnou odpověď. Předsedu vlády podle ní jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Zatím se však v historii České republiky nikdy nestalo, že by prezident odmítl jmenovat ministra, proto je to třeba respektovat jako precedens a přiklonit se k výkladu, že prezident toto právo nemá. Za vládu je také odpovědný premiér, nikoli prezident, proto by bylo velmi nelogické, kdyby právě on měl bránit premiérovi v jejím sestavení.

U Václava Klause by to bylo o to pikantnější, protože mnohokrát kritizoval svého předchůdce, že se nad rámec svých pravomocí snaží ovlivňovat složení vlád a jejich činnost. Zdá se, že prezident Klaus rozhodně touto cestou nehodlá jít, a proto můžeme věřit, že trojice jeho úterních setkání byla opravdu jen nezávaznými konzultacemi, vyplývajícími z jeho vlastních pravomocí.

Jak známo, prezident republiky je z Ústavy formálně hlavou státu a zastupuje ho navenek a také je vrchním velitelem ozbrojených sil. Tyto své pravomoci ovšem vykonává se spolupodpisem předsedy vlády. Bylo by proto velmi dobré, aby Česká republiky v oblasti zahraniční a obranné politiky hovořila jedním hlasem a nikoli hlasy několika, jako to má bohužel posledních deset let tradici.

Vzhledem k velmi odlišným názorům prezident Václava Klause a politiků Cyrila Svoboda a Karla Kühnla na mnoho otázek je možné vyslovit pochybnost, že jedna schůzka před jmenováním ministrů a třeba i sto dalších po jmenování může na tom v budoucnosti něco výrazně změnit.