Prezident a rozdělená česká společnost

To už je taková vlastnost páně prezidentova, mluvím teď přímo o Václavu Klausovi, že si dokáže lidi buď naštvat, nebo v nich vyvolat obdiv, někdy dokonce obdiv téměř bezmezný. A myslím, že to dokonce ví a že to navíc dělá tak trochu programově.

Své politické protivníky dokáže nejen urazit, ale má často pocit, že je musí i pokořit, což je vlastnost, s kterou se, když jste ten slabší protivník, vyrovnáváte velmi těžko a většinou to Václavu Klausovi nikdy nezapomenete. Tedy pokud nejste třeba takový Miloš Zeman, který se chová v jádru téměř stejně. Jen to, co jako urážku Václav Klaus občas pronáší s grácií, k tomu Miloš Zeman přidá nejen špetku humoru, ale také hospodské sprostoty.

Václav Klaus rozděluje stále, i po pěti prezidentských letech, kdy mu Lány a Pražský Hrad dodaly vážnost hlavy státu a tím i jakousi prezidentskou svatozář, kterou jak říká sociolog Jan Herzmann, je obdařen každý, kdo se v této zemi prezidentem stane.

Stačilo však, že Václav Klaus dostal před druhou volbou důstojného soupeře, aby ona svatozář začala hasnout, alespoň tak hasnout, že je český národ bytostně rozdělen na dvě poloviny.

Popravdě řečeno, není to pro Václava Klause zase tak špatné skóre, znám mnoho příkladů, Lechem Walesou počínaje a Rudolfem Schusterem na Slovensku konče, kdy prezidenti končili po pěti letech mnohem hůř. Tak, že by si o ně nikdo ani kolo neopřel a to je Lech Walesa nositel Nobelovy ceny míru. Jenže být prezident to je prostě jiná, než být vůdcem odporu proti komunismu a každý není Václav Havel.

Ostatně myslím, že jedna z největších chyb, které Václav Klaus jako prezident udělal, bylo vymezování se vůči svému předchůdci. Vymezování se, které často hraničilo s urážkami, s kopáním do kotníků. Hlavně ono klausové "pravdyláskování", které se ujalo v klausovských kruzích jako nálepka pro Havlovy příznivce, neměl Václav Klaus zapotřebí. To potom může stokrát psát do dopisu Václavu Havlovi, "milý Václave" a bude to znít falešně, byť to tak třeba vůbec myšleno nebylo.

Pokud by se Václav Klaus prezidentem nestal, nebude náhle nic. Jen čestný předseda ODS, což je titul, který se dává za zásluhy a také proto, aby se jím vyloučil návrat jmenovaného do předsednické funkce plnohodnotné. Těch přibližně padesát procent Čechů, kteří ho obdivují (a jak ukazují sociologické průzkumy, obdivují ho opravdu hodně) bude mít najednou pocit, že na Hradě nemá svého prezidenta. A bude vcelku jedno, jestli prezidentem bude Jan Švejnar, nebo, dáma promine, nedejbože Jana Bobošíková.

Pro část posluchačů "bez svého prezidenta" tu mám však zprávu, že už za nějaký rok, maximálně dva, pokud poslanci a občané států Evropské unie dají, budou mít Češi na výběr hned mezi prezidenty dvěma. Tím svým českým a tím evropským, jehož funkci právě schvalovaná evropská reformní smlouva, nazvaná Lisabonská, zavádí. Možná tím prezidentem bude Tony Blair, možná jiný charismatický evropský politik, který dá najednou nejen Čechům, ale i jiným občanům Evropské unie pocit, že je skutečně jejich "hlavou státu".

Myslím, že Česká republika také jednoho vhodného kandidáta má a tím je Václav Havel. Já vím, že zdraví mu tak skvěle neslouží, ale v Bruselu to prezidentství není na pět let, ale jen na dva a půl, takže by to jistě vydržel a paní Dagmar také.

Jen nevím, co by tomu řekli příznivci Václava Klause, kdyby se Klaus náhodou českým prezidentem podruhé nestal. Představa Jana Švejnara jako Havlova pokračovatele na Pražském Hradě a současně Václava Havla jako evropského prezidenta by byla pro české "klausovce" zničující. Tak zničující, že by jim to "havlovci" snad ani neměli dělat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .