Prezident a euroústava

Nepředjímejme, co prezidentovi řeknou autority. Podstatné je, aby si pan prezident v otázce, která ho tíží, učinil jasno. Nepochybně vnímá, že je kvůli svým výhradám k dokumentu, který má určit pravidla komunikace v EU po jejím rozšíření, vnímán mnoha evropskými politiky jako potížista. Z toho sice automaticky nevyplývá, že jeho pochybnosti jsou liché, ale když je člověk se svým názorem osamocen, zpravidla si položí otázku, zda mu náhodou něco neuniklo. Automaticky se to dá očekávat od prezidenta, který má sice pouze symbolickou, nicméně přece jen odpovědnost reprezentovat nikoli sebe, ale zájmy občanů.

Musí být těžké akceptovat něco, co se člověku principiálně nezamlouvá, ale co je přitom v zájmu země, která shodou okolností není velmocí, a proto pro ni nejsou k zahození nějaká pravidla, která by regulovala pokušení silnějších hráčů prosazovat svou. Od ústavních soudců se prezident může dočkat alibi, že neudělá chybu, když se s euroústavou pragmaticky smíří. Současně ale riskuje, že strážci ústavy problém ratifikace zkomplikují. Nelze vyloučit, že to Českou republiku zviditelní způsobem, který občany přijde pěkně draho. Prezident zasluhuje respekt, že takové riziko na sebe bere. Postupuje jej principiálně bez ohledu na svou příští politickou kariéru, což v našich provinčních politických poměrech není zrovna běžné.